Když polomy skončily,

Maxim spatřil za stromy další palouk a na něm polozborcený roubený dům se zatlučenými okny. Planinka byla zarostlá vysokou travou, ale Maxim bez obtíží zaznamenal, že se tudy rozhodně chodilo, dávno i docela nedávno. Scházeli se k domu opatrně a snažili se dorazit pokaždé z jiné strany. Strážný otevřel tmavé skřípavé dveře a vstoupil do temné zatuchlé síně. Člověk, který je sledoval, zůstal venku. Strážný zvedl padací dveře do sklepa a vybídl Maxima »sem, ale opatrně…« Ve tmě špatně viděl. Maxim sešel po dřevěných schodech dolů.

Ve sklepě bylo teplo a sucho a kolem dřevěného stolu tu seděli nějací lidé: směšně poulili oči ve snaze prohlédnout si příchozího. Maxim poznal jen dva: Ordi, dceru staré Illi Taderové, a tlustého Mema Gramena, který seděl hned pod schody s kulometem položeným na kolenou. Nahoře těžce žuchl masivní poklop a někdo se zeptal:

»Co jste zač? Řekněte nám něco o sobě.«

»Můžu se posadit?« zeptal se Maxim.

»Ano. Samozřejmě. Pojďte sem, odkud na vás mluvím, a narazíte na lavici.«

Maxim se posadil a prohlédl, si zbytek osazenstva — kromě něj tu seděli ještě čtyři další. Ve tmě mu připadali šedí a ploší jako na staré vybledlé fotografii. Vpravo seděla Ordi a naproti statný ramenatý muž, který ho oslovil. Nepříjemně připomínal rytmistra Čača.

»Vyprávějte,« vybídl ho znova.

Maxim si povzdechl. Moc se mu nechtělo začínat nové seznámení lží, ale nedalo se nic dělat.

»Svou minulost neznám,« spustil nakonec. »Říká se, že jsem horal. Snad. Nevzpomínám si. Jmenuji se Maxim Kammerer. V Legii mi říkali Mak Sim. Vzpomínám si na své osudy od chvíle, kdy jsem byl zadržen v lesích u Modrého Hada…«