Gaj

Gajovi se před očima všechno rozmazalo, zničeně klesl na stupátko auta. Nohy by ho bývaly neudržely. V uších mu ještě pořád znělo odporné pružné křupání střel vnikajících do těla toho zvláštního milovaného člověka… Trochu se vzpamatoval, ale ještě několik minut si netroufal vstát.

Světlé hnědé Makovo tělo leželo mezi bílorůžovými kameny a samo bylo stejně nehybné jako kterýkoli z nich. Pan rytmistr stál na stále stejném místě s pistolí dál připravenou k palbě a dychtivě kouřil. Gajovi nevěnoval pozornost. Když cigareta dohořela až ke rtům a on se spálil, špačka vyplivl a postoupil o dva kroky směrem k zabitému. Ten druhý krok už ovšem byl hodně krátký. Až k mrtvému se nakonec přistoupit neodhodlal. Ránu jistoty tedy vypálil asi z deseti kroků, jenže nezasáhl. Gaj si všiml, jak se vedle Makovy hlavy rozstříkl obláček kamenného prachu.

»Massarakš!« zasípal pan rytmistr a snažil se zasunout pistoli zpátky do pouzdra.

Zasouval ji tam dlouho, potom pouzdro pořád nějak nemohl zapnout, potom přistoupil ke Gajovi, vzal ho zmrzačenou rukou za blůzu stejnokroje u krku, rázným škubnutím ho postavil na nohy a roztahuje slova jako opilec mu tvrdě vydechl do tváře:

»Budiž. Zůstaneš kaprálem. Ale v Legii nemáš co pohledávat… Napíšeš si žádost o převelení k armádě. Hajdy do auta!«