Gaj

Gaj se na něj překvapeně zadíval. Pan rytmistr se šklíbil.

»Co se tak na mě díváš? Co čučíš jako svině na uzenou šunku? Tvůj kamarád dezertoval, je to zbabělec a zrádce! Jasný, vojíne Gaale?«

Gaj se cítil zaskočen. Ani ne tak slovy pana rytmistra, jako spíš jeho tónem. Pan rytmistr byl u vytržení. Pan rytmistr triumfoval. Pan rytmistr se tvářil, jako by právě vyhrál vysokou sázku. Gaj mechanicky pohlédl dolů do lomu a najednou spatřil Maka. Vracel se sám a samopal nesl v ruce za řemen.

»Massarakš!« zasípěl pan rytmistr. Už Maka také viděl a do jeho tváře se vloudil poněkud připitomělý výraz.

Už spolu nepromluvili ani slovo a jen se dívali, jak se k nim Mak zvolna blíží, jak lehce našlapuje po kamenné drti, sledovali jeho klidnou, dobrosrdečnou tvář s podivnýma očima a Gajovi se to v hlavě všechno zašmodrchalo: ať je to jak chce, výstřely slyšet nebylo… Přece je nezaškrtli… nebo neumlátil pažbou…? On, Mak, a ženu! Kdepak, to je nesmysl… Ale nestřílelo se, určitě se nestřílelo…

Patnáct kroků od nich Mak zůstal stát a s pohledem upřeným do očí pana rytmistra mu samopal mrštil pod nohy.

»Sbohem, pane rytmistře,« řekl. »Ty nešťastníky jsem pustil a teď bych chtěl odejít i já sám. Tady je vaše zbraň a šatstvo…« Pak pohlédl na Gaje a při rozepínání řemenu mu řekl: »Gaji, tohle je špinavá záležitost, oklamali nás, Gaji…«

Stáhl si holínky i kombinézu, všechno to svázal do uzle a zůstal tak, jak ho Gaj poprvé spatřil na jižní hranici — téměř nahý, jen ve stříbřitých trenýrkách a dokonce bez obuvi. Přistoupil k vozu a položil ranec na kapotu. Gaj se zděsil. Pak si všiml pana rytmistra a zděsil se ještě víc.

»Pane rytmistře!« vykřikl. »To ne! On se zbláznil! On už zase…«

»Kandidáte Sime!« zachrčel pan rytmistr s rukou na pažbě revolveru. »Okamžitě se posaďte do vozu! Jste zatčen!«

»Ne,« opáčil klidně Mak. »To se vám jen zdá. Jsem svobodný. Přišel jsem pro Gaje. Jdeme, Gaji! Podfoukli tě. Jsou to špinavci. Dřív jsem o tom dlouho pochyboval, ale teď jsem si jist. Jdeme.«