Strážný mu tlumeně přikázal »počkejte tady!« a odešel — zmizel mezi keři a stromy. Maxim se posadil na parízek uprostřed palouku, zastrčil ruce do kapes plátěných kalhot a čekal. Les byl starý a zanedbaný, dusil ho podrost a od prastarých svraštělých kmenů to zavanulo trouchnivinou. Bylo tu vlhko. Maxim se tetelil, cítil, že se mu dělá zle, nejraději by poseděl někde na sluníčku a zahřál si rameno.

V křoví nedaleko něj někdo byl, ale Maxim si toho nevšímal: sledovali ho už od vesnice, a on proti tomu nic neměl. Zvláštní by spíš bylo, kdyby mu hned bezvýhradně uvěřili.

Odněkud z boku na palouk vyšla malá holčička v obrovském záplatovaném svetru a s košíčkem v ruce. Vykulila na Maxima zvědavé oči a upřeně ho sledovala, dokud ho, klopýtaje travou a zamotávaje se do ní, neobešla kolem dokola. Nějaké zvířátko podobné veverce se mihlo v křovinách, vyjelo na strom, pohlédlo dolů, polekalo se a zmizelo. Bylo ticho, jen někde daleko nepravidelně klepal motor — na jezeře se sklízelo rákosí.

Člověk ve křoví neodcházel a provrtával Maximova záda nevraživým pohledem. Bylo to protivné, ale musí si zvykat. Teď už to takhle bude pořád. Obydlený ostrov proti němu vytáhl do boje, střílel po něm, slídil za ním a nevěřil mu. Maxim zaklimbal. Poslední dobou si často zdříml v těch nejnevhodnějších okamžicích. Usínal, probouzel se a zase usínal. Ani se nepokoušel s tím zápolit: přál si to organismus a ten tomu musí rozumět nejlíp. To přejde, hlavní je se tomu nebránit.

Zašustily kroky a strážný řekl »pojďte za mnou«. Maxim se zvedl a s rukama stále v kapsách vykročil za ním, s očima jako přilepenýma k jeho mokrým holínkám. Vnořili se do lesa a v kruzích a složitých kličkách se pozvolna přibližovali k jakémusi obydlí, k němuž to po přímce muselo z palouku být, co by kamenem dohodil. Pak se strážný rozhodl, že už Maxima zmátl dost, a pustil se rovnou přes porost a polomy, přičemž jako správný člověk z města působil takový hluk a praskot, že Maxim přestal slyšet kroky toho, co se kradl kousek za ním.