»Potmě ho prohlížet nemůžu,« utrhl se podrážděně Doktor.

»Tak si rozsviťte,« poradil společnosti kolem stolu Maxim. »Já vás stejně vidím.«

Ticho.

»Jak to, že nás vidíte?« zeptal se ramenatý.

Maxim pokrčil rameny.

»Prostě vás vidím.«

»Co je to za nesmysly,« rozhořčil se Memo. »Tak mi tedy řekněte, co teď dělám.«

Maxim se ohlédl.

»Namířil jste na mě — lépe řečeno na Doktora, ale myslíte si, že na mě — lehký kulomet. Vy jste Memo Gramenu a já vás znám. Na levé tváři máte jizvu, kterou jste tam předtím neměl.«

»Noktoptie,« zahuhlal Doktor. »A rozsviťte, ať nevypadáme jako trumberové. On nás vidí, a my jeho ne.« Nahmatal před sebou sirky a začal škrtat jednu za druhou. Lámaly se.

»Ano,« řekl Memo. »To je samozřejmě hloupé. Ale odsud vyjde buď jako náš člověk, nebo nevyjde vůbec.«

»Dovolíte?« oslovil Maxim Doktora, sebral mu sirky a zapálil svíčku.

Všichni zamhouřili oči a zakryli si je před oslněním dlaní. Doktor si okamžitě zapálil.

»Svlékněte se,« pobídl Maxima, popraskávaje dýmkou.

Maxim si stáhl halenu z režného plátna přes hlavu. Všichni se zvědavě zadívali na jeho prsa. Doktor se vyhrabal od stolu, přistoupil k Maximovi a postupně si ho natáčel na všechny strany a dotýkal se ho pevnými prsty. Bylo ticho. Nakonec vlasatý s lítostí v hlase podotkl:

»Pěknej chlapec… Měl jsem taky syna…, taky takovýho…«

Nikdo mu neodpověděl; muž se ztěžka zvedl, zašátral v koutě a s obtížemi vyvalil na stůl obrovský opletený demižon se třemi hrnky.

»Musíme se vystřídat,« vysvětlil, »nádobí je málo. Pokud by měl někdo hlad, nějakej sýr se tu najde. A chleba taky…«