počkejte, Lesníku,

okřikl ho nakvašeně ramenatý. »A posuňte ten svůj sud někam stranou, nic nevidím… Tak co, Doktore?«

Doktor ještě jednou přejel po Maximově hrudníku chladnými prsty, zahalil se tabákovým dýmem a vrátil se na své místo.

»Jářku, Lesníku, nalej mi,« řekl. »Takováhle událost se musí zapít… Oblečte se…,« otočil se k Maximovi. »A neculte se pořád jako jelimánek. Mám k vám několik otázek.«

Maxim se oblékl. Doktor usrkl z hrnku, svraštil čelo a zeptal se:

»Kdy že to po vás stříleli?«

»Před sedmačtyřiceti dny.«

»A z čeho to bylo?«

»Z pistole. Z armádní pistole.«

Doktor se znovu napil, zachmuřil se ještě víc a sdělil ramenatému:

»Krk bych na to dal, že po tomhle fešákovi skutečně někdo střílel z armádní pistole, a z velice krátké vzdálenosti, ovšem ne před sedmačtyřiceti dny — přinejmenším tak před stosedmačtyřiceti… Kde jsou střely?« vyhrkl najednou bez přípravy na Maxima.

»Ty vyšly ven a já je zahodil.«

»Poslyšte…, Maku…, jestli se nemýlím, vy lžete. Přiznejte se. Jak vám to udělali?«

Maxim si skousl ret.

»Mluvím pravdu. Vy prostě nevíte, jak rychle se nám hojí rány. Já nelžu.« Odmlčel se. »Jestli chcete, tak to zkusíme. Řízněte mě do ruky. Když rána nebude hluboká, dokážu ji zatáhnout za deset patnáct minut.«