»Jak to?« zeptal se Lesník.
»Nevím, jak to dělá. Masíruje spánky, něco šeptá a bolest pomine. U matky mě to chytlo dvakrát a vždycky mi pomohl. Poprvé ještě moc ne, ovšem v každém případě jsem neztratila vědomí jako jindy. A podruhé se bolesti nedostavily vůbec…«
Všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ještě před okamžikem to byli soudci, ještě před chvílí měli pocit, že rozhodují o jeho životě a smrti, ale teď soudci zmizelí a zůstali jen zmučení, prokletí lidé, jimž náhle svitla naděje. Dívali se na něj, jako by očekávali, že je okamžitě, neprodleně zbaví mučivé můry, která je pronásledovala minutu za minutou, neustále, každý den a každou noc už celá léta… No vida, řekl si Maxim, tady mě přinejmenším nebudou potřebovat k tomu, abych zabíjel, ale abych léčil… Ta myšlenka ho ovšem nijak nepotěšila. Věže! vykřiklo vědomí. Taková zvrhlost! Kdo asi na tohle přišel? Musel to být sadista…
»Vy něco takového skutečně dokážete?« zeptal se Doktor.
»Co?«
»Zbavovat bolesti…«
»Zbavovat bolesti? Ano, to umím.«