Maxim

povalil toho nepořádníka na zem, druhou rukou už si rychle prohledával kapsy a potěšeně blahořečil Generálovi za jeho nedůvěřivost, protože ten dal pilulky proti bolesti pro každý případ i Maximovi. Násilím otevřel Zelenáčovy čelisti sevřené křečí a zastrčil tablety hluboko do černého chroptícího jícnu. Potom popadl Zelenáčův samopal a otočil se ve snaze zjistit, odkud se bere to světlo, proč je tu tolik světla, to by přece být nemělo… Výstřely ještě pořád nezněly žádné, osamělí lidé běželi k bunkru, první z nich už byl téměř u cíle, druhý zůstal trochu pozadu a třetí, ten, co se blížil zprava, najednou zakopl a udělal krkolomný přemet přes hlavu. »Úpí zloduch…!« řval bunkr a světlo bušilo do planiny shora, z výšky asi deseti metrů — nejspíš přímo z věže, kterou momentálně vůbec nebylo vidět. Pět nebo šest nesnesitelně zářících modrobílých disků. Maxim zvedl hlaveň a stiskl spoušť, jenže malá, nepohodlná, amatérsky vyrobená zbraň se mu nekontrolovaně zazmítala v rukou; jakoby ve snaze odpovědět se ve střílně bunkru rozmihotaly plaménky, ale vtom už mu někdo samopal z rukou vyrval, ještě nestačil zasáhnout ani jediný z rozpálených disků a Zelenáč už mu zbraň sebral, vyrazil kupředu a okamžitě na úplně rovném místě upadl