Když Maxim otevřel oči,

spatřil skrz nemilosrdně jasnou zář šedý bunkr, široký průchod v zátarasech a nějaké postavy, na obrovském prostranství kolem věže zoufale maličké a opuštěné — ti lidé, co jim síly stačily, se mlčky a nehlučně hnali k bunkru, klopýtali, padali, znovu vyskakovali a běželi dál. Pak se ozvalo žalostné zasténání a Maxim zjistil, že Zelenáč neutíká, nýbrž sedí na zemi hned za zátarasy, rytmicky se pokyvuje a svírá si rukama hlavu. Maxim se k němu vrhl, odtrhl mu dlaně od obličeje a spatřil oči v sloup a bublinky pěny na rtech… A výstřely pořád žádné, uplynula už celá věčnost, a bunkr stále mlčel. Až z něj najednou zazněla známá píseň.