Od kraje lesa

k ostnatému drátu se museli plížit. Vpředu opatrně postupoval Zelenáč s tyčí, na níž byla upevněná časovaná nálož, a sotva slyšitelně nadával na bodliny, které se mu zabodávaly do rukou. Maxim s pytlem magnetických min se plazil kousek za ním. Nebe potáhla mračna a drobně mrholilo. Tráva byla mokrá, takže během několika málo minut se promáčeli na kost. Za závojem deště nebylo nic vidět, Zelenáč se orientoval podle kompasu, ale ani jednou se od správného směru neodchýlil — je to zkušený chlapík, tenhle Zelenáč. Ostře zavoněla vlhká rez, Maxim spatřil tři řady drátěných zátarasů, za nimi přízračnou žebrovanou pyramidu věže, a když trochu přizvedl hlavu, všiml si i přízemní stavby obdélníkového profilu těsně při úpatí věže. To je bunkr, ve kterém sedí tři legionáři s kulometem. Šelestem deště prorážely tři nesrozumitelné hlasy, pak tam někdo škrtl sirkou a slabé žlutavé světlo ozářilo úzkou štěrbinu střílny.