Zelenáč

s přidušenými kletbami podsouval tyč s výbušninou pod zátarasy. »Hotovo,« zašeptal nakonec. »Kousek se vrať.« Couvli asi o deset kroků a chvíli čekali. Zelenáč sevřel roznětku v pěsti a napjatě sledoval fosforeskující ručičky hodinek. Chvěl se. Maxim taky. Strčil ruku do pytle a dotkl se min — byly drsné a studené. Déšť zesílil a jeho šum potlačil všechny ostatní zvuky. Zelenáč se nadzvedl a stoupl si na čtyři. Celou tu dobu si něco šeptal. Snad se modlil, možná nadával. »Tak, vy svině!« řekl najednou nahlas a učinil prudký pohyb pravičkou. Prskla kapsle, pak něco zasyčelo a před nimi ze země vyrazil praporec rudých plamenů, další praporec zatřepotal daleko vlevo, následovala rána do ušních bubínků, na hlavy se jim sesypala horká mokrá hlína, cáry zetlelé trávy a pár rozpálených hrudek a kamínků. Zelenáč se vrhl kupředu a rozeřval se nelidským hlasem; najednou bylo světlo jako ve dne, dokonce světleji, oslnivěji. Maxim zamhouřil očí, v prsou ho zamrazilo a hlavou střelila obava: »To je konec!« ale nikdo nestřílel, ticho trvalo.