Nebylo to daleko

a nebylo to nebezpečné. V ulicích bylo pusto a prázdno, jen přímo u vchodu do domu někoho zahlédl — asi domovník. Seděl u vchodu na své stoličce a spal. Maxim ho opatrně obešel, vyběhl po schodech nahoru a zazvonil jako vždycky. Za dveřmi bylo chvíli ticho, pak něco skříplo, zazněly lehké kroky a dveře se otevřely. Uviděl Radu.
Nevykřikla jen proto, že ztratila dech a přitiskla si dlaň na ústa. Maxim ji objal, přitiskl ji k sobě a políbil na čelo: měl takový pocit, jako by se vrátil domů, kde ho už dávno přestali čekat. Zavřel za sebou dveře, tiše prošli do pokoje a Rada se okamžitě rozplakala. V místnosti bylo všechno jako dřív, chyběl jen jeho gaučík a na posteli seděl v noční košili Gaj a přihlouple na Maxima poulil vylekané, zděšením až zdivočelé očí. Takhle uběhlo několik minut — Maxim s Gajem na sebe upřeně koukali a Rada plakala.
»Massarakš!« ulevil si nakonec bezmocně Gaj. »Ty jsi živ… Ty nejsi mrtvý?«