Ordi,

opakoval nejistě a potácivě se vztyčil. »Ordi,« vyslovil s obtížemi ještě jednou a přejel jí dlaní po tváři.
Po chvilce naprostého ticha se Memo chraptivě zeptal:
»Kolik je hodin?«
»Za osm minut půl,« odpověděl Maxim.
»Kde jsme?«
»Musíme ustoupit,« řekl Maxim.
Generál se odvrátil a zamířil k průchodu v zátarasech. Silně se kymácel. Maxim se sehnul, převalil, si přes druhé rameno masivního Mema a vykročil za ním. Když ho dohnal, Generál se zastavil.
»Řekl jsem jen raněné.«
»Já ji unesu,« bránil se Maxim.
»Plňte můj rozkaz,« trval na svém Generál. »Jen raněné.«
Zvedl ruce a sténaje bolestí sejmul Ordi z Maximova ramene. Nedokázal ji však dlouho držet a hned ji položil na zem.
»Jen raněné!« opakoval nesvým hlasem. »Poklusem klus!«
»Kde jsme?« ptal se dál Memo. »Kdo je to tu? Kde to jsme?«
»Držte se mě za opasek,« poradil Maxim Generálovi a rozběhl se.
Memo vykřikl a zmalátněl. Hlava mu bezvládně plandala, ruce taky a Memovy nohy Maxima rytmicky kopaly do zad. Hlasitě a sípavě oddechující Generál se ho držel za opasek a běžel těsně za ním.
Dorazili do lesa. Po tvářích je šlehly první mokré větve. Maxim se obratně vyhýbal stromům, které se mu vrhaly vstříc, přeskakoval pařezy vyrůstající ze tmy a bylo to namáhavější, než si původně myslel, on sám už byl jiný, vzduch tu byl taky jiný a vůbec všechno bylo jiné, všechno bylo nesprávné, nepotřebné a nesmyslné. Za nimi zůstávaly pošramocené křoviny, krvavé stopy a pachy, a cesty už jsou dávno obsazené, na vodítcích se zmítají psi a krákoravý rytmistr Čaču skřehotá povely, pajdavě kluše po asfaltu, přeskakuje příkop a jako první se noří do lesa. Za nimi zůstala ta pitomá zničená věž, ohořelí legionáři, tři usmrcení, teď již téměř ztuhlí přátelé, a tady byli dva těžce ranění, polomrtví muži, kteří neměli téměř žádnou šanci — a to všechno kvůli jedné věži, kvůli jednomu podělanému, obludnému, špinavému rezavému ocelovému stožáru, jednomu z tisíců dalších, naprosto stejných… Víckrát už nikomu nedovolím podnikat takové hlouposti. Ne, řeknu, to už jsem viděl…