Státní prokurátor se zvrátil v kresle, hodil si do úst několik plodů, rozžvýkal je a zapil douškem léčivé vody. Přimhouřil víčka, stiskl prsty unavené oči a zaposlouchal se. Na mnoho set metrů kolem bylo klidno. Do oken pusté budovy Justičního paláce monotónně bubnoval noční déšť, nikde tu neječely sirény, neskřípěly brzdy, neklapaly a nebzučely výtahy. A nikdo tu nebyl, jen za vysokými dveřmi do předpokoje se žral nudou noční referent a tiše jako myška očekával příkazy. Prokurátor pomalu zvedl spuštěná víčka a skrz volně se vznášející barevné skvrny před očima pohlédl na křeslo pro návštěvníky, vyrobené na zvláštní zakázku. Křeslo si budu muset vzít s sebou. A stůl taky, už jsem si na něj zvykl…