»My tě máme rádi, Maku,« řekl. »Já tě mám rád, Rada tě má ráda, i když jsi takový neposeda a co jsi u nás, všechno jde nějak šejdrem. Jenže je tu jedna mnohem důležitější věc: Rada… tě nemá ráda jen jako… rozumíš… prostě… zkrátka rozumíš mi, ne? Zkrátka se jí líbíš, celou tu dobu proplakala a první týden dokonce byla nemocná. Je to hodná holka, taková do domácnosti, spousta chlapů si na ni myslí a není divu… Nevím, co s ní máš za úmysly, ale jednu věc bych ti poradil: Vykašli se na všechny tyhle lapálie, to není nic pro tebe, zamotáš se do toho, sám na to doskáčeš, mnoha lidem zkazíš život — a nakonec je to k ničemu. Jeď zpátky do hor a najdi vaše; když si hlava nevzpomene, srdce už napoví, kde hledat domov… Tam se po tobě nikdo shánět nebude, zařídíš se tam, a až si tam dáš všechno do pořádku, zase přijeď, Radu vezmi s sebou a bude vám tam dobře. Možná že do té doby skoncujeme s Honty. Pak bychom trošku zmáčkli Pandeu, konečně bude mír a začneme žít jako lidi…«