Maxim pohlédl na Radu, ale ta se hned zadívala jinam, nervózně se hryzla do rtu a nerozhodně zapípala:
»Nevím… Možná jedna taková věž někde opravdu stála… Ale chápej, Maku, že to, co vyprávíš… to prostě není možné…
Mluvila skomírajícím tichým hláskem, zjevně se snažila ho neurazit, prosebně mu pohlížela do očí a hladila ho po rameni. Gaj se najednou rozběsnil a vztekle drtil mezi zuby, že Maxim vůbec nemá ponětí, kolik takových věží po celé zemi stojí a kolik se jich ročně nebo možná dokonce denně postaví — copak je možné, aby se takové miliardy vyhazovaly kvůli dvěma půlhodinkám nepříjemností denně pro ubohou hrstku degenerátů?!
»Jen na ostrahu těch věží co se vynaloží prostředků!« dodal po krátké odmlce.