»Ruce před sebe!« zakrákal Čaču. »Kaprále, poutal Dvojitý pouta! Hni sebou, massarakš!«
Pandi, jehož Maxim během výcviku mnohokrát hravě přehodil přes hlavu, se váhavě a opatrně přiblížil a sundal z opasku těžký řetěz. Zvířecí výraz vystřídala ustrašenost.
»Dej si bacha,« upozornil Maxima. »Kdybys jako to, tak pan rytmistr ji hned to, tu tvou pipku…«
Zacvakl ocelové náramky na Maximových zápěstích, pak přidřepl a spoutal mu i nohy. Maxim se v duchu ušklíbl. Už věděl, co dělat dál. Ale tentokrát rytmistra podcenil. Čaču dívku nepustil. Všichni sešli dolů, všichni se posadili do náklaďáků, ale rytmistr celou tu dobu pečlivě držel Radu na mušce. Nakonec do náklaďáku nacpali i spoutaného Gaje. Do svítání scházelo ještě několik hodin, stále drobně mžilo a rozplizlé světlo automobilových reflektorů osvětlovalo dlažbu jen spoře. Na lavičky u postranic se hlučně rozsazovali legionáři, obrovští mokří psi sebou neklidně škubali na vodítcích, a když je vojáci okřikli, s tichým skučením zívali. Ve vchodu stál s rukama složenýma na břiše domovník opřený o veřej. Dřímal.