Maxim

povalil toho nepořádníka na zem, druhou rukou už si rychle prohledával kapsy a potěšeně blahořečil Generálovi za jeho nedůvěřivost, protože ten dal pilulky proti bolesti pro každý případ i Maximovi. Násilím otevřel Zelenáčovy čelisti sevřené křečí a zastrčil tablety hluboko do černého chroptícího jícnu. Potom popadl Zelenáčův samopal a otočil se ve snaze zjistit, odkud se bere to světlo, proč je tu tolik světla, to by přece být nemělo… Výstřely ještě pořád nezněly žádné, osamělí lidé běželi k bunkru, první z nich už byl téměř u cíle, druhý zůstal trochu pozadu a třetí, ten, co se blížil zprava, najednou zakopl a udělal krkolomný přemet přes hlavu. »Úpí zloduch…!« řval bunkr a světlo bušilo do planiny shora, z výšky asi deseti metrů — nejspíš přímo z věže, kterou momentálně vůbec nebylo vidět. Pět nebo šest nesnesitelně zářících modrobílých disků. Maxim zvedl hlaveň a stiskl spoušť, jenže malá, nepohodlná, amatérsky vyrobená zbraň se mu nekontrolovaně zazmítala v rukou; jakoby ve snaze odpovědět se ve střílně bunkru rozmihotaly plaménky, ale vtom už mu někdo samopal z rukou vyrval, ještě nestačil zasáhnout ani jediný z rozpálených disků a Zelenáč už mu zbraň sebral, vyrazil kupředu a okamžitě na úplně rovném místě upadl

Když Maxim otevřel oči,

spatřil skrz nemilosrdně jasnou zář šedý bunkr, široký průchod v zátarasech a nějaké postavy, na obrovském prostranství kolem věže zoufale maličké a opuštěné — ti lidé, co jim síly stačily, se mlčky a nehlučně hnali k bunkru, klopýtali, padali, znovu vyskakovali a běželi dál. Pak se ozvalo žalostné zasténání a Maxim zjistil, že Zelenáč neutíká, nýbrž sedí na zemi hned za zátarasy, rytmicky se pokyvuje a svírá si rukama hlavu. Maxim se k němu vrhl, odtrhl mu dlaně od obličeje a spatřil oči v sloup a bublinky pěny na rtech… A výstřely pořád žádné, uplynula už celá věčnost, a bunkr stále mlčel. Až z něj najednou zazněla známá píseň.

Zelenáč

s přidušenými kletbami podsouval tyč s výbušninou pod zátarasy. »Hotovo,« zašeptal nakonec. »Kousek se vrať.« Couvli asi o deset kroků a chvíli čekali. Zelenáč sevřel roznětku v pěsti a napjatě sledoval fosforeskující ručičky hodinek. Chvěl se. Maxim taky. Strčil ruku do pytle a dotkl se min — byly drsné a studené. Déšť zesílil a jeho šum potlačil všechny ostatní zvuky. Zelenáč se nadzvedl a stoupl si na čtyři. Celou tu dobu si něco šeptal. Snad se modlil, možná nadával. »Tak, vy svině!« řekl najednou nahlas a učinil prudký pohyb pravičkou. Prskla kapsle, pak něco zasyčelo a před nimi ze země vyrazil praporec rudých plamenů, další praporec zatřepotal daleko vlevo, následovala rána do ušních bubínků, na hlavy se jim sesypala horká mokrá hlína, cáry zetlelé trávy a pár rozpálených hrudek a kamínků. Zelenáč se vrhl kupředu a rozeřval se nelidským hlasem; najednou bylo světlo jako ve dne, dokonce světleji, oslnivěji. Maxim zamhouřil očí, v prsou ho zamrazilo a hlavou střelila obava: »To je konec!« ale nikdo nestřílel, ticho trvalo.

Od kraje lesa

k ostnatému drátu se museli plížit. Vpředu opatrně postupoval Zelenáč s tyčí, na níž byla upevněná časovaná nálož, a sotva slyšitelně nadával na bodliny, které se mu zabodávaly do rukou. Maxim s pytlem magnetických min se plazil kousek za ním. Nebe potáhla mračna a drobně mrholilo. Tráva byla mokrá, takže během několika málo minut se promáčeli na kost. Za závojem deště nebylo nic vidět, Zelenáč se orientoval podle kompasu, ale ani jednou se od správného směru neodchýlil — je to zkušený chlapík, tenhle Zelenáč. Ostře zavoněla vlhká rez, Maxim spatřil tři řady drátěných zátarasů, za nimi přízračnou žebrovanou pyramidu věže, a když trochu přizvedl hlavu, všiml si i přízemní stavby obdélníkového profilu těsně při úpatí věže. To je bunkr, ve kterém sedí tři legionáři s kulometem. Šelestem deště prorážely tři nesrozumitelné hlasy, pak tam někdo škrtl sirkou a slabé žlutavé světlo ozářilo úzkou štěrbinu střílny.

Maxim

se na ně smutně zadíval. Seděli před ním a byli každý naprosto jiný — za normálních okolností by je pravděpodobně ani nenapadlo, že by se mohli dát dohromady: bývalý farmář, bývalý recidivista, bývalá učitelka… To, co se chystali udělat, nemělo smysl — uplyne několik hodin a většina jich bude po smrti, ve světě se nic nezmění a ti, co to přežijí, si v nejlepším případě na pár dní oddechnou od pekelných útrap, ale budou rozdrásaní ranami, uštvaní neustálým útěkem a cvičenými psy, budou nuceni skrývat se v dusných norách a pak to všechno začne znovu. Spolupracovat s nimi bylo hloupé, ale opustit je by bylo podlé, takže musel volit hloupost. Není vyloučeno, že tady u nich to jinak nejde, a pokud člověk chce něco dokázat, musí projít hloupostí, přebrodit potoky nesmyslné krve a možná i podlosti. Ubohý člověk…, hloupý člověk…, podlý člověk… Co jiného by se dalo od člověka očekávat v tak ubohém, hloupém a podlém světě? Hlavně je třeba mít na paměti, že hloupost je důsledkem bezmocnosti a bezmocnost pramení z nevzdělanosti, z neznalosti správné cesty…

Dvě minuty,

» to je spousta času,« soudil Lesník. »Za dvě minuty je tam všechny zaškrtím holejma rukama. Hlavně abych tam stačil doběhnout.«
»Hlavně stačit doběhnout…, to jo…« poznamenal se stále touž zlověstnou roztoužeností Zelenáč. »Viď, Maku?«
»Nechceš ještě něco říct, Maku?« zeptal se Generál.
»Už jsem všechno řekl,« odpověděl Maxim. »Nový plán je lepší než starý, ale stejně je špatný. Nechte mě to udělat samotného! Riskněte to jednou.«
»O tom se nebudeme bavit,« broukl Generál popuzeně. »Pro mě je to uzavřená záležitost. Nějaké věcné připomínky nemáš?«
»Ne,« řekl Maxim a zalitoval, že se na tak tenký led znovu pouštěl.
»Kde jste vzali ty nové tablety?« zeptal se z ničeho nic Memo.
»Jsou vlastně staré,« přiznal Generál. »Makovi se jen podařilo trochu je vylepšit.«
»Ach tak — Makovi…«
Kopyto ta slova pronesl takovým tónem, že z toho všem bylo trochu trapně. Smysl byl jasný: Nováček, o kterém se nota bene skoro nic neví, u kterého není jasné, zda je vůbec s námi, a který vlastně přeběhl od nepřítele — nezavání to tak trochu provokací? Takové věci už se přece staly…
»Ano,« řekl tvrdě Generál. »A prosil bych bez poznámek. Je to rozkaz štábu. Tak se mu laskavě podřiď, Kopyto.«
»Já se podřizuju,« pokrčil rameny Memo Kopyto. »Jsem proti, ale podřizuju se. Co mi zbývá…«

štáb

Co to v tom štábu máte za hlavy, když nechápou tak samozřejmou věc?« »Štáb ví, co dělá!« odpovídal pádně Generál, vysunoval energicky bradu a vysoko zvedal obočí. »V naší situaci je nejdůležitější disciplína, takže to své selské volnomyšlenkářství si strč za klobouk, Maku. Všechno má svůj čas, dočkáš se i centra, pokud se toho dožiješ.« Jinak si Maxima vážil, a když ho paprskové údery zastihly v Lesníkově sklepě, ochotně se uchyloval k jeho službám.
»A stejně jsem proti!« řekl umíněně Memo. »Co když nás normálně odstřelí? Co když to nestihnem za pět minut a budeme potřebovat šest? Je to šílený plán a vždycky šílený byl.«
»Časované nálože užíváme poprvé,« poučil ho Generál, který jen stěží odtrhl pohled od Ordi. »Přitom i kdybychom brali v úvahu starší způsob překonávání drátěných zátarasů, osud operace se rozhodoval v průběhu tří čtyř minut. Pokud se nám opravdu podaří je zaskočit, máme vlastně ještě minutku dvě k dobru.«

Totálně nechápal,

nač ničit věže a ztrácet tam schopné a odvážné lidi, čas, prostředky, zbraně, když během deseti dvaceti dnů bude věž stát znova a všechno půjde jako dřív, jen s tím rozdílem, že obyvatelstvo okolních vesnic se na vlastní oči přesvědčí, jací odporní ďáblové jsou ti degeneráti. Generál Maximovi nedokázal vyložit, v čem spočívá smysl této záškodnické činnosti. Buď něco tajil, nebo sám nechápal, k čemu je to dobré, ale pokaždé tvrdil jedno a totéž: o rozkazech se nediskutuje, každý útok na věž je rána zasazená nepříteli, lidi nelze zrazovat od bojové aktivity, jinak v nich nenávist zkysne a žít už vlastně nebude proč… »Musíme pátrat po centru!« naléhal Maxim. »Je třeba zaútočit rovnou na centrum, všemi silami najednou!

Kopyto

»Obávám se, že jste mi nerozuměl, Kopyto,« řekl Generál. »Na plánu se nic nemění, jen zaútočíme naprosto neočekávaně, posílíme naše řady o Sojku a poněkud upravíme schéma ústupu.«
»A pokud si děláš starost, že Mak nás všechny nevytáhne,« poznamenala Ordi, stále stejně líně zahleděná do močálu, »nezapomeň, že povleče jednoho, maximálně dva, a chlapec je to silný.«
»Ano,« přitakal Generál s pohledem upřeným na Ordi, »to je pravda…«
Generál byl do Ordi zamilován. Nikdo kromě Maxima to nepostřehl, ale Maxim věděl, že je to láska stará, beznadějná, že se táhne už od dob, kdy Gel byl ještě naživu, a že teď je ještě beznadějnější, pokud je něco takového vůbec možné. Generál nebyl žádný generál. Před válkou pracoval jako dělník na pásu, pak se dostal do školy pro nižší důstojníky a skončil jako rytmistr. Dobře znal rytmistra Čača, měl s ním otevřené účty (nějaké nepořádky v jednom pluku hned po válce) a dávno, ale zatím neúspěšně po něm pásl. Byl to člen ilegálního štábu, často se však přímo zúčastňoval akcí, protože měl pověst dobrého bojovníka a zkušeného vojáka. Práce v ilegalitě se mu líbila, jen neměl nejmenší tušení, co bude dělat po případném vítězství. V to ostatně moc nevěřil. Tenhle rozený voják se snadno přizpůsoboval jakýmkoli podmínkám a nikdy nic neplánoval na déle než na deset dvacet dní dopředu… Vlastními názory se pochlubit nemohl, tu a tam něco pochytil od jednorukého, něco přejal od Ketšefa a něco mu zase do hlavy nalili ve štábu, ale tím nejpodstatnějším obsahem jeho vědomí byly poznatky, které do něj namlátili v důstojnické škole, a tak když se pokoušel teoretizovat, sypal ze sebe roztodivnou směsici útržkovitých tezí: vládu boháčů je třeba svrhnout (to měl z Kňoura, který byl podle Maximových představ něco na způsob socialisty nebo komunisty), do čela státu postavit inženýry a techniky (to zase vypadalo na Ketšefa), města srovnat se zemí a žít v harmonické jednotě s přírodou (vliv nějakého štábního bukolisty), a toho všeho se dá dosáhnout jedině přesným a bezpodmínečným plněním rozkazů nadřízených velitelů — a žádné nepatřičné řečičky kolem! Maxim se s ním dvakrát pořádně chytil.

»Mak je nováček,«

zamračil se Memo. »Kdo nám zaručí, že neztratí hlavu, až zůstane sám? Spoléhat jen na tento plán je k smíchu. A k smíchu je i zavrhovat starý, dobře promyšlený projekt jen a jen proto, že teď máme nováčka Maka. Už jsem řekl a ještě jednou opakuju, že je to dobrodružství.«
»Nech toho, veliteli,« ozval se Zelenáč. »Taková je holt naše práce. Já si myslím, že ať se veme starej nebo novej plán, riziko je to všechno. Jak bys to taky chtěl jinak zařídit? Bez rizika to nejde a s těma práškama to vlastně ani nebude tak strašný. Ty pod věží se z toho pěkně vyvalej, když na ně udeříme přesně v deset. Já počítám, že v deset chlastaj kořalku a vejskaj blbý písničky. A najednou na ně vlítnem a voni možná ani nebudou mít nabitý samopaly a budou ležet vožralý… Ne, mně se to líbí. Mám pravdu, Maku?«
»Já jako to…, mně se to taky líbí…,« řekl Lesník. »Protože já si myslím co? Když takovej plán vyrazí dech i mně, tak to nějaký legionáři budou teprve mrkat na drát. Zelenáč to říká dobře, vyvalej se z toho… Navíc zase pět minutek bez tý hrůzy k dobru a ani se nenadějem, Mak povalí věž a bude to úplně krásný. No není to ohromný?« zvolal, jako by ho osvítil další nápad. »Před náma eště nikdo věž nezničil, my budeme první… A to vůbec nemluvím vo tom, kolik času uběhne, než postavěj novou. Aspoň měsíc budeme zase žít jako lidi… Bez těch pekelnejch záchvatů.«

»Důvody štábu nechápu,« pokračoval Memo a s odporem si po krku roztíral příslušnou dávku repelentu. »Tenhle plán znám sto let, stokrát jsme si ho chtěli vyzkoušet a stokrát jsme si to rozmysleli, protože je to prakticky jasná smrt. Dokud neběží relace, máme aspoň jakous takous šanci v případě nezdaru zmizet a pokusit se o úder na jiném místě. Kdežto takhle půjdeme hned při prvním kopanci všichni k čertu. Copak ve štábu nechápou tak elementární věci?«
»No to není tak docela pravda, Memo,« namítla Ordi. »Teď máme Maka. I kdyby něco nevyšlo, vytáhne nás z toho a možná dokonce dokáže zneškodnit věž sám.«
Líně kouřila, zahleděná do dáli na bažinu, suchá, klidná, ničemu se nedivící a ke všemu připravená. Budila v lidech ostych, protože v nich viděla jen více či méně výkonné likvidační mechanismy. Byla dokonale jasná a průzračná — ani v její minulosti, ani v přítomnosti a zřejmě ani v budoucnosti neexistovala jediná temná nebo nezřetelná skvrnka. Pocházela ze vzdělané rodiny, otec padl za války, matka byla vesnická učitelka a sama Ordi také kdysi učila ve vesnici Kachny až do chvíle, kdy byla jako degenerát ze školy vyhnána. Ukrývala se a pak se pokusila o útěk do Honti, za hranicemi se setkala s Gelem, který odtud dopravoval zbraně, a právě on z ní vychoval teroristku. Nejdřív v hnutí působila z čistě idealistických pohnutek — bojovala za spravedlivou společnost, kde by si každý mohl dělat a myslet, co chce a na co stačí, ale před sedmi lety vyčenichalo její stopu četnictvo a jako rukojmí zajalo její dítě, aby ji donutilo vzdát se a navíc prozradit manžela. Štáb ji do města nepustil, věděla příliš mnoho. O dítěti od té doby už nikdy neslyšela a považovala je za mrtvé, i když ve skrytu duše v takovou hrůzu nevěřila. Po celých těch sedm let ji mobilizovala především nenávist. Nejdřív nenávist, a teprve pak za tu dobu už řádně vybledlý sen o spravedlivé společnosti. Ztrátu manžela přežila překvapivě klidně, třebaže ho měla moc ráda. Nejspíš se už dávno před zatčením sžila s myšlenkou, že člověk by na ničem v tomto světě neměl příliš lpět. Teď to byla, stejně jako Gel před soudem, jen živá mrtvola, ovšem velmi nebezpečná živá mrtvola.

»Tohle se mi nelíbí,« poznamenal Memo ponuře. »Je to dobrodružství, šílenství. Žádná příprava, zkusit si to taky nemůžem… Nene, to se mi nechce líbit.«
Memovi Gramenovi, zvanému Kopyto Smrti, se nikdy nic nelíbilo. Nikdy mu nic nevyhovovalo a pořád se čehosi bál. Také jeho minulost byla zastřena mlhou tajemství, protože v ilegalitě kdysi zastával významné postavení. Pak jednou padl do drápů četníkům a přežil jen zázrakem — zohaveného mučením ho vysvobodili vězni ze sousední cely při zdařeném útěku. Po této události se podle zákonů podzemí musel vzdát funkce ve štábu, přestože žádné podezření nevzbuzoval. Byl jmenován pomocníkem Gela Ketšefa, zúčastnil se dvou útoků na věže, osobně zničil několik hlídkových vozů, vypátral a osobně zastřelil velitele jedné z brigád Legie a bylo o něm známo, že je to člověk až fanaticky odvážný a výtečný střelec z kulometu. Užuž se měl stát velitelem skupiny v jednom městě na jihozápadě, jenže právě v té době byla zničená Gelova skupina. Kopyto zase nikomu nepřipadal podezřelý, i tím velitelem skupiny ho jmenovali, on však na sobě cítil neexistující nevraživé pohledy, které klidně existovat mohly — v ilegalitě se miláčkům štěstěny dvakrát nepřálo. Byl to mlčenlivý puntičkář, dobře se vyznal v umění konspirace a trval na bezvýhradném dodržování všech jejích pravidel, dokonce i těch nejbezvýznamnějších. Na všeobecná témata nikdy s nikým nerozmlouval, zabýval se výhradně záležitostmi své skupiny a dosáhl toho, že jeho lidé měli k dispozici všechno: zbraně, potraviny, peníze, dobrou síť tajných bytů, a dokonce i motocykl. Maxim se mu moc nezamlouval. Dával to znát a Maxim nic nechápal, ale vyptávat se nechtěl: Memo nepatřil k lidem, ve styku s nimiž se upřímnost vyplácí. Možná šlo o to, že jedině Maxim cítil jeho věčný strach — nikoho jiného by ani ve snu nenapadlo, že nevrlý Kopyto Smrti, který docela samozřejmě rozmlouvá s každým členem štábu jako se sobě rovným, jeden ze zakladatelů podzemí a terorista par excellence, by se mohl něčeho bát.

Zelenáč

celou dobu souhlasně přikyvoval. Z jeho dravčí tváře vyzařovalo škodolibé potěšení a hbité dlouhé prsty se ohýbaly a zase natahovaly. Překvapení tohoto druhu měl rád, byl to milovník rizika. Jeho minulost tonula v tmách. Byl to zloděj a výtržník, zloději vypiplaný, zloději vychovaný a zloději léta otloukaný; seděl ve vězení, pak utekl, drze a nečekaně, jako dělal všechno na světě, pokusil se vrátit ke své zlodějské čeládce, ale časy se změnily, kumpáni o něj nestáli a chtěli ho udat, ale on se zase ze všeho vysekal a znovu utekl, ukrýval se po vesnicích, dokud se ho neujal nebožtík Gel Ketšef. Zelenáč byl hlava otevřená, fantasta, zemi považoval za plochou, nebe za pevné a právě díky své nevzdělanosti, jitřené bouřlivou fantazií, byl jediným člověkem na obydleném ostrově, který Maxima nepovažoval za horala (»To znám, tyhle horaly, viděl jsem je ve všech vydáních!«) ani za pozoruhodnou hříčku přírody (»Vod přírody jsme všichni stejný, ať sedíme za mřížema, nebo běháme po svobodě!«), ale za pravého a nefalšovaného příchozího z nějakých nemožných míst, třeba zeza nebeské báně. Otevřeně to Maximovi nikdy neřekl, ale pár narážek učinil a choval se k němu s uctivostí hraničící s patolízalstvím. »Ty tu jednou budeš šéf,« říkával, »a za tvýho vedení se teprve prosadím.« Jak a kam se chtěl prosadit, bylo naprosto nejasné, ale jedno bylo zřejmé: Zelenáč měl hrozně rád riskantní podniky a bytostně nesnášel jakoukoli prácí. Maximovi se na něm navíc nezamlouvala jeho jeskynní divoká krutost. Byl něco jako ta skvrnitá opice, jenom ochočená a vycvičená pro boj proti pancéřovým vlkům.

Nastalo ticho.

Přemýšleli. Pomalu chápající Lesník se praskavě prohraboval ve vlasech a zaťal zuby do spodního rtu. Bylo přímo vidět, jak zvolna mu podstata nápadu dochází; pak prudce zamrkal, nechal svou hřívu na pokoji, obhlédl všechny zjasněnýma očima, ožil a plácl se do kolen. Kouzelný strejda, dobrák do morku kostí spráskaný životem, o němž se ještě pořád dohromady nic nedověděl. Nic nepotřeboval a nic nechtěl, jen aby ho nechali na pokoji a umožnili mu návrat k rodině. Celou válku strávil v zákopech a víc než atomových granátů se bál svého kaprála, chlapa stejně obyčejného jako on sám, ale mnohem prohnanějšího a velkého všiváka. Maxima měl nezřízeně rád, byl mu nadosmrti vděčný, že mu vyléčil velký vřed na holeni a od té doby věřil, že dokud je Maxim s nimi, nemůže se jim nic zlého stát. Maxim celý měsíc přespával u něj ve sklepě a pokaždé, když uléhali ke spánku, mu Lesník vyprávěl pohádku, vždycky stejnou, ale pokaždé s jiným koncem: »No tak v tý bažině žila ropucha, hrozná trumbera to byla, tomu by jeden snad ani nevěřil, a ta si prostě zvykla…« Maxim si ho absolutně nedokázal představit v krvavých řežích, přestože mu všichni říkali, že Lesník je zdatný a nelítostný bojovník.
»Nový plán má následující přednosti,« pokračoval Generál. »Za prvé nás touhle dobou rozhodně nebudou čekat. Zaútočíme nenadále. Za druhé je původní plán připraven příliš dlouho a hrozí nebezpečí, že nepřítel ho už zná. Takhle druhou stranu předejdem a pravděpodobnost úspěchu je mnohem vyšší…«

10

Poslední poradu před operací Generál svolal do zámku Dvouhlavý kůň. Byly to rozvaliny předměstského muzea, zničeného za války a dnes zarostlého břečťanem a travou — místo opuštěné a divoké, kam obyvatelé města nejezdili, protože nedaleko byla malarická bažina, která měla mezi místními lidmi špatnou pověst jako útulek banditů a zlodějů. Maxim sem přišel pěšky společně s Ordi. Zelenáč přijel na motorce a přivezl Lesníka. Generál a Memo Kopyto už na ně čekali ve staré kanalizační rouře, vedoucí přímo do bažiny. Generál kouřil a zachmuřený Memo kouřem cigarety vztekle zaháněl komáry.
»Máš?« zeptal se Lesníka.
»Samozřejmě,« odpověděl Lesník a vytáhl tubu repelentu.
Všichni se potřeli a Generál zahájil poradu.
Memo rozprostřel plán a znovu zopakoval průběh celé operace. Tohle všechno už znali nazpaměť. V jednu hodinu v noci se skupina připlíží ze čtyř stran k plotu z ostnatého drátu a položí časované nálože. Lesník a Memo půjdou každý sám — jeden ze severu, druhý ze západu. Generál s Ordi od východu. Maxim a Zelenáč z jihu. Exploze by měly přijít všechny naráz, přesně v jednu hodinu v noci. Generál, Lesník, Zelenáč a Memo se vrhnou do vzniklých průchodů a jejich úkolem bude dostat se až k bunkru a zasypat ho granáty. Jakmile palba z bunkru ustane nebo aspoň zeslábne, vyrazí Maxim s Ordi s magnetickými minami a upevní je na základy věže. Pak uvedou do činnosti rozbušky, posbírají raněné — ale jen raněné! — a ustoupí lesem k východu, k vesnici, kde bude u milníku stát Klučina s motorkou. Těžce raněné naloží na motorku, lehce ranění a zdraví půjdou pěšky. Sraz je v Lesníkově domě. Tam se bude čekat nejdéle dvě hodiny a pak se lidé odsunou jako obvykle. Jsou nějaké otázky? Nejsou. Tak to je všechno.
Generál odhodil nedopalek, sáhl do záňadří a vytáhl odtud lahvičku žlutých pilulek.
»Pozor,« řekl. »Z rozhodnutí štábu se plán operace poněkud mění. Začátek akce přenášíme na dvacet dvě nula nula…«
»Massarakš!« zaklel Memo. »Co je zas tohle za novoty?«
»Nepřerušujte mě!« okřikl ho Generál. »Přesně v deset večer začíná relace. Několik vteřin před jejím zahájením si každý z nás vezme dvě takovéhle pilulky. Dál půjde všechno podle původního plánu s jedinou výjimkou: Sojka vyrazí jako granátník ve dvojici se mnou. Všechny miny ponese Mak a věž vyhodí do vzduchu on sám.«
»Co to má znamenat?« zeptal se zničeně Lesník a prohlížel si schéma. »Tomu teda absolutně nerozumím. Deset večer, to je přeci začátek relace! A to se na mě zlobte nebo ne, svalím se a budu ležet jako lívanec… Zlobte se nebo ne, ale to mě na nohy nedostanete ani kladkostrojem…«
»Okamžik,« přerušil ho Generál. »Ještě jednou opakuji: deset vteřin před desátou každý z nás spolkne tenhle prostředek proti bolestem. A tak se v deset hodin…«
»Já už tyhle pilulky znám,« řekl Lesník. »Dvě minutky úlevy — a pak tě to vezme tuplem. To známe, už jsem to zkoušel…«
»Jenže tyhle jsou nové,« vysvětloval trpělivě Generál. »Působí až pět minut. Doběhnout k bunkru a hodit granáty stihnem a zbytek zařídí Mak.«

»Já bych byl pro i beztak,« zavrčel Doktor, zadumaně bafající dýmku. »Mám stejný dojem jako Sojka; zatím to ještě není náš člověk, ale bude náš, jinak to dopadnout nemůže. Jim se na každý pád nemůže hodit do krámu. Je příliš inteligentní.«
»Dobře,« přikývl Generál. »Co vy, Kopyto?«
»Já jsem pro,« řekl Memo. »Je to pro nás užitečný člověk.«
»Tak výborně,« pronesl Generál. »Já jsem taky pro. Mám z toho velkou radost, Maku. Jste sympatický chlapec, a bylo by mi líto, kdybychom vás museli zabít…« Pohlédl na hodinky. »Navrhuji, abychom se najedli. Za chvíli začne relace a Mak nám předvede svoje umění. Nalejte mu pivo, Lesníku, a neste na stůl ten váš vychvalovaný sýr… Kopyto, běžte a vystřídejte Zelenáče, od rána nejedl.«

»A jak?«
»Těžko bych vám to vysvětloval, mně by nestačila slovní zásoba a vám by se nedostávalo vědomostí… Ale jednu věc nechápu: copak vy nemáte žádné utišující prostředky proti bolestem?«
»Proti tomuhle žádné prostředky nepomohou… Jedině letální dávka.«
»Poslyšte,« řekl Maxim. »Já jsem samozřejmě ochoten zbavovat vás bolesti a budu se snažit… Ale to přece není východisko! Je třeba pátrat po nějakém masovém prostředku… Máte mezi sebou chemiky?«
»Všechno máme,« řekl ramenatý, »ale tímhle úkolem se nikdo nezabývá. Kdyby ho někdo řešil, nemusel by stejnými bolestmi jako my trpět například státní prokurátor. Spolehněte se, že ten by si takový preparát rozhodně sehnal. Teď se prostě před každou pravidelnou relací namol opije a lehne si do vany s horkou vodou.«
»Státní prokurátor je degenerát?« zeptal se Maxim znepokojeně.
»Říká se to,« odtušil ramenatý suše. »Ale to jsme odbočili. Sojko, chceš ještě něco dodat? Kdo teď?«
»Počkat, Generále,« ozval se Lesník. »Co má tohle znamenat? Von je jako náš dobrodinec, čí co? A ty bys dokázal zbavit bolestí i mě? Takovej člověk je neocenitelnej, toho snad ani nepustím ze sklepa. Já mívám takový bolesti, že se to prostě nedá vydržet… Nevymyslel bys třeba i prášky? Že vymyslíš prášky, co tomu říkáš? Nene, pánové a soudruzi, takovýho člověka si musíme šetřit…«
»Takže jsi pro,« shrnul to Generál.
»Takže jsem pro, a to tak zásadně, že pokud by se ho někdo třeba jen dotknul…«
»Jasné. A vy, Doktore?«

»Jak to?« zeptal se Lesník.
»Nevím, jak to dělá. Masíruje spánky, něco šeptá a bolest pomine. U matky mě to chytlo dvakrát a vždycky mi pomohl. Poprvé ještě moc ne, ovšem v každém případě jsem neztratila vědomí jako jindy. A podruhé se bolesti nedostavily vůbec…«
Všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ještě před okamžikem to byli soudci, ještě před chvílí měli pocit, že rozhodují o jeho životě a smrti, ale teď soudci zmizelí a zůstali jen zmučení, prokletí lidé, jimž náhle svitla naděje. Dívali se na něj, jako by očekávali, že je okamžitě, neprodleně zbaví mučivé můry, která je pronásledovala minutu za minutou, neustále, každý den a každou noc už celá léta… No vida, řekl si Maxim, tady mě přinejmenším nebudou potřebovat k tomu, abych zabíjel, ale abych léčil… Ta myšlenka ho ovšem nijak nepotěšila. Věže! vykřiklo vědomí. Taková zvrhlost! Kdo asi na tohle přišel? Musel to být sadista…
»Vy něco takového skutečně dokážete?« zeptal se Doktor.
»Co?«
»Zbavovat bolesti…«
»Zbavovat bolesti? Ano, to umím.«

Doktor

se odmlčel, chopil se hrnku a naráz ho dopil do dna… Potom s nervním tikem v tváři začal zuřivě rozdmýchávat svou dýmku.
»A jak jsme si dřív žili,« podotkl zarmouceně Lesník. »Mizerové zatracený…«
»Jemu to nemá cenu vykládat,« vmísil se do debaty Memo. »On přece neví, co to je. Ten nemá ani ponětí, co to je — čekat den co den na další relaci.«
»No dobře,« mávl ramenáč. »Když nemá ponětí, nebudeme o tom mluvit. Sojka je pro. Kdo ještě je pro a kdo proti?«
Lesník už otevíral ústa, ale Ordi ho předešla:
»Chtěla bych vysvětlit, proč mluvím pro něj. Za prvé mu věřím. To už jsem koneckonců říkala a možná to není tak důležité, protože se to týká jen mě. Ten člověk ale má schopnosti, které by mohly být k užitku nám všem. Umí hojit nejen vlastní, ale i cizí rány… A mnohem lépe než vy, Doktore, nezlobte se…«
»Jakýpak já jsem doktor,« pokrčil rameny Doktor. »Prosím vás, pouhý soudní znalec…«
»Ale to ještě není všechno,« pokračovala Ordi. »Umí taky zbavovat bolesti.«

Spoustu

odtušil zvolna Maxim, »ale obávám se, že jsou vesměs dost netaktní.«
»Prosím, pokládejte i netaktní otázky.«
»Tahle bude zatím poslední. Co s vámi mají společného věže PBO? Proč vám tak vadí?«
Všichni se křečovitě zasmáli.
»To je mi vrták,« zvolal Lesník. »No vidíte, takovýhle se sháněj po společenský základně…«
»Ono totiž nejde o žádnou protibalistickou ochranu,« vysvětlil Doktor. »Je to naše prokletí. Vynalezli záření, s jehož pomocí pak zplodili báchorku o degenerátech. Většina lidí — například vy — na to záření vůbec nereaguje, jako by tu vůbec nebylo. Ale ta nešťastná menšina vzhledem k zatím neznámým zvláštnostem svého organismu zakouší při ozáření pekelná muka. Někteří z nás, ale to jsou opravdu jen jedinci, dokážou bolest snášet, kdežto jiní nevydrží, křičí, další upadnou do bezvědomí a někteří se prostě zblázní a umírají… Takže ty věže jsou vlastně obrovské zářiče. Zapínají se dvakrát denně po celé zemi, a zatímco my se bezmocně válíme v bolestech, oni nás odchytávají jako zvěř. Navíc mají mobilní zářiče s omezenou působností na hlídkových vozech… plus samohybné zářiče o větším výkonu… a k tomu si připočtěte nepravidelné noční paprskové údery… Nemáme se kde schovat, žádná bariéra neexistuje, šílíme z toho a pácháme sebevraždy, ze zoufalství děláme různé hlouposti a vymíráme…«

Kňour

»Já vím,« řekl Maxim. »Jenže Kňoura nezastřelili. Byl odsouzen k vyhnanství a převýchově.«

»Vyloučeno!« zvolal ramenatý. »Kňoura? A do vyhnanství?«

»Ano,« přisvědčil Maxim. »Gela Ketšefa k trestu smrti, Kňoura do vyhnanství a ještě jednoho, který neuvedl své jméno, si odvedl ten civil. Zřejmě na kontrarozvědku.«

A zase všichni ztichli. Doktor si přihnul z hrnku. Statný muž seděl s hlavou ve dlaních. Lesník hořce pohekával a lítostivě se díval na Ordi. Ordi s pevně semknutými rty upírala oči do stolu. Bylo to skličující a Maxim litoval, že o tom vůbec začal mluvit. To, co právě sledoval, byl nefalšovaný zármutek, jen Memo v rohu se nermoutil, ten se spíš bál… Takovým by se kulomet do rukou dávat neměl, blesklo Maximovi hlavou. Všechny nás tu postřílí.

»No dobře,« vzchopil se jako první ramenáč. »Máte ještě nějaké dotazy?«

»Považují nás za degeneráty. Jak to vzniklo, to už vám dneska nikdo neřekne. Ale pro Ohňostrůjce je výhodné nás pronásledovat: odvádí to pozornost lidí od jiných vnitřních problémů, třeba od korupčních afér finančníků, kteří hrabou na vojenských zakázkách a stavbě věží.«

»No prosím, to je jiná,« konstatoval spokojeně Maxim. »To znamená, že Ohňostrůjci slouží penězům. Komu ještě?«

»Ohňostrůjci neslouží nikomu. Oni sami jsou peníze, jsou všechno. Ale vlastně nejsou nic, protože zůstávají anonymní a neustále se navzájem požírají… Kdyby si tak mohl pohovořit s Kňourem,« obrátil se Doktor k ramenatému. »Ti by spolu našli společný jazyk.«

»Dobře, o Ohňostrůjcích si pohovořím s Kňourem…«

»S Kňourem už si nepromluvíte,« skočil mu neurvale do řeči Memo. »Kňoura popravili.«

»To je ten jednoruký,« vysvětlila Ordi. »Ale to byste přece měl vědět…«