»Za sedm minut deset,« hlesl ponuře Gaj.
Chvíli jeli mlčky.
»No?« zeptal se Maxim.
Gaj pohlédl na hodinky a nejistým hlasem zapěl: »Vpřed, legionáři, oceloví chlapci…«
Maxim si ho posměšně prohlédl. Gaj se spletl a pomotal slova.
»Nečuč na mě,« rozčilil se. »Překážíš mi. A vůbec, co je to za zpěv mimo nástupový tvar?!«
»Nech toho, prosím tě,« řekl Maxim. »Mimo tvar bys v zóně řval stejně jako ve tvaru. Dívat se na tebe a strýčka Kaana — to byla hrůza. Jeden huláká ocelové chlapce, druhý kvílí „sláva Ohňostrůjcům“ a do toho všeho ještě Rada… Tak kde je tvoje odhodlání pálit a vraždit pro větší slávu Ohňostrůjců?«
»Okamžitě toho nech!« okřikl ho Gaj. »Něco takového o Ohňostrůjcích nesmíš říkat. Dokonce i kdyby to všechno byla pravda, znamenalo by to jen tolik, že Ohňostrůjce někdo hanebně oklamal.«
»A kdo je oklamal?«
»Nó, to mohl být ledaskdo…«
»Takže Ohňostrůjci nejsou všemocní?«
»O tomhle se s tebou bavit nebudu!« prohlásil Gaj.
Nahrbil se, jeho tvář ještě víc rozbředla, oči pohasly a spodní ret se odchlípl. Maxim si najednou vzpomněl na Fištu Cibulku a Fešáčka Kotru z trestaneckého vagónu. Byli to narkomani, nešťastníci uvyklí silným dávkám obzvlášť účinných omamných jedů. Bez svého lektvaru se perně trápili, nejedli, nepili a celé dny proseděli přesně takhle — s vyhaslýma očima a zplihlým dolním rtem.
»Bolí tě něco?« zeptal se Gaje.
»Ne,« pípl sklesle Gaj.
»A proč jsi takový nasupený?«
»Ale, je mi nějak…,« odtáhl si límec a zavrtěl hlavou, »nějak mizerně. Že bych si na chvilku lehl?«
Na Maximovu odpověď ani nečekal, zalezl do kabiny, ulehl na větve a stočil se do klubíčka, A sakra, pomyslel si Maxim. Ono to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval. Začal z toho mít těžkou hlavu. Gaj nedostal paprskový úder, z pole jsme vyjeli už téměř před dvěma hodinami… A on v tom poli strávil celý život… Není to nakonec pro něj nebezpečné, když pole nepůsobí? Co když onemocní? To je ale k vzteku, takové svinstvo… Podíval se otvorem na bledou tvář a jeho úzkost se stále prohlubovala. Nakonec to nevydržel, seskočil do kabiny, vypnul motor, vytáhl Gaje ven a položil do trávy u silnice.
Gaj spal, ze spánku si něco brumlal a křečovitě se chvěl. Pak se ho zmocnil záchvat zimnice, kroutil se a choulil, jako by potřeboval zahřát, a strkal si dlaně do podpaždí. Maxim si jeho hlavu položil do klína, stiskl mu palci spánky a snažil se soustředit. Už dávno neměl příležitost poskytnout někomu psychomasáž, ale věděl, že ze všeho nejdůležitější je od všeho se odpoutat, soustředit se a přepojit postiženého na vlastní, zdravou nervovou soustavu. Seděl tak asi deset nebo patnáct minut, a když se probral, zjistil, že Gajovi je líp — tváře už měl zase růžové, dech byl klidný a také zimnice ustala. Maxim mu udělal polštářek z trávy, chvíli ještě poseděl a odháněl od něj komáry, a pak si vzpomněl, kolik kilometrů cesty je ještě čeká a že reaktor je netěsný, což je pro Gaje nebezpečné. Musí něco vymyslet. Zvedl se a vrátil se k tanku.
Pořádně se zapotil, ale nakonec se mu podařilo strhat ze zrezivělých nýtů několik plátů vnějšího pancíře, které hned připevnil na keramickou příčku mezi reaktorem a kabinou. Zrovna když montoval poslední list, postřehl, že se nablízku objevil někdo cizí. Obezřetně vyhlédl z průlezu ven a všechno v jeho nitru rázem vystydlo a scvrklo se.

Mluvil přes hodinu a vstával jen tehdy, když bylo třeba s tankem zatočit nebo ho srovnat. Mluvil a Gaj poslouchal. Nejdřív se snažil Maximovi skákat do řeči, co chvíli sebou škubal ve snaze vymanit se příteli a přece jen seskočit, zacpával si uši, ale Maxim mluvil a mluvil, opakoval jedno a totéž znovu a znovu, vysvětloval, vtloukal do hlavy, rozmělňoval původně skálopevné přesvědčeni, až Gaj nakonec začal poslouchat, zamyslel se, ztratil počáteční jistotu, zasunul si obě ruce pod přílbu a energicky se poškrábal ve vlasech; pak náhle sám přešel do ofenzívy a pokusil se Maxima vyslýchat, odkud je mu tohle všechno známo a kdo dokáže, že to není lež, jak se tomu dá věřit, když jsou to jasné výmysly… Maxim ho drtil fakty, když fakta docházela, přísahal, že mluví pravdu, a když ani to nepomohlo, vynadal Gajovi do pařezů, loutek, robotů — a tank jel k jihu a zařezával se stále hlouběji do země mutantů.
»No dobře,« řekl nakonec Maxim mstivě. »Teď si to dokonale ověříme. Podle mých propočtů jsme už dávno opustili dosah poslední věže a teď máme za deset minut deset. Co děláte v deset hodin?«
»V deset nula nula máme nástup,« sdělil podmračeně Gaj.
»No právě. Vyrovnáte se do přísně vyřízených řad a překypujete ochotou nechat si pustit žilou. Uvědomuješ si to?«
»Ta ochota sídlí v našich srdcích,« prohlásil Gaj.
»Tu ochotu vám do vašich tupých palic uměle vtloukají,« namítl Maxim. »Ale nic, hned se ukáže, jakou že to máš v srdci ochotu. Kolik je?«

Gaj si však nepřál, aby mu někdo něco vysvětloval. Gaj požadoval, aby tento nezákonně ukořistěný stroj okamžitě zastavil, otočil se a byl navrácen zpátky do pásma. Maxim se dvakrát, třikrát a čtyřikrát dověděl, že je trouba. Řev motoru přehlušovalo hysterické massarakš. Situace to, massarakš, byla příšerná. Bezvýchodná, massarakš. Vpředu, massarakš, je čekala jistá smrt. Vzadu, massarakš, taky. Maxim byl vždycky blbec a cvok, massarakš, ale tenhle jeho kousek, massarakš, je s největší pravděpodobností poslední, massarakš a massarakš.
Maxim do jeho rozčileného monologu nezasahoval. Najednou si uvědomil, že okruh působnosti poslední věže musí někde tady končit, nejspíš ze všeho už skutečně skončil — poslední hlídka by měla být na samé hranici dosahu pole… Ať se chlapec vypovídá, na obydleném ostrově slova nic neznamenají… Jen si zanadávej, ale já tě odsud vyvleču, tady nemáš co pohledávat… Někým se začít musí, takže ty budeš první. Nechci, abys byl loutka, ačkoli ty sám jsi možná loutkou rád…
Gaj Maxima dosyta vyplísnil a znectil, pak seskočil do kabiny a s něčím se tam hmoždil, zřejmě se snažil stroj zastavit. To se mu nepodařilo, a tak se vypravil zpátky, už v přílbě, velice mlčenlivý a věcný. Nepochybně se chystal seskočit a vrátit se zpátky. Zmítal jím vztek. Maxim ho chytil za kalhoty, násilím ho usadil vedle sebe a začal mu vysvětlovat situaci.

»Co má tohle všechno znamenat?« vykřikl Gaj. První nával radosti pominul a on se neklidně rozhlížel po krajině. »Kam jedeš? A proč?«
»Na jih!« křikl Maxim. »Tvé pohostinné vlasti jsem si užil až dost!«
»Takže útěk?!«
»Ano.«
»Ty ses zbláznil! Vždyť ti darovali život!«
»A kdo mi ho daroval? Život je můj! Patří mně!«
Mluvilo se jim těžko, museli na sebe křičet, a tak se místo přátelského rozhovoru jaksi sama sebou rodila hádka. Maxim seskočil do kabiny a ubral rychlost. Tank zpomalil, ale už tolik neřval a nerámusil. Když se Maxim vrátil, Gaj se tvářil nasupeně a odhodlaně.
»Mou povinností je dopravit tě zpátky,« prohlásil.
»A mou zase odtáhnout tě odsud pryč,« opáčil Maxim.
»Nerozumím. Tys dočista přišel o rozum. Odsud utéct se nedá. Musíme se vrátit… Massarakš, vrátit se taky nemůžeš, hned by tě zastřelili… A na jihu nás zase snědí… Aby ses na místě propadl i s tou tvou praštěností! Přilepil ses na mě jak falešný pěťák…«
»Počkej, neřvi,« uklidňoval ho Maxim. »A nech mě, abych ti to vysvětlil.«

Maxim mlčel a uculoval se.

»Je tam někdo?« do Gajova hlasu se vloudil jistý zmatek.
Pak jeho okované podpatky zarachotily po pancíři, otevřel se levý poklop a Gaj seskočil dovnitř. Když spatřil Maxima, nechápavě otevřel ústa, ale to už ho Maxim popadl za kombinézu, strhl ho k sobě, svalil na větve pod nohama a přimáčkl přítele k podlaze… Tank se úděsně rozeřval a utrhl se z místa. Gaj sebou škubal a kroutil, přílba mu sklouzla do obličeje, nic neviděl, jen se naslepo zmítal a pokoušel se vydolovat zpod vlastního těla samopal. Kabina se náhle zaplnila pekelným hřmotem a skřípěním kovu o kov — do zádě stroje zřejmě bubnovaly kulomety a samopalové dávky. Bylo to neškodné, ale nepříjemné, a Maxim napjatě sledoval, jak se proti nim sune stěna lesa…, stále blíž… a blíž… A už jsou tu první keře. Někdo kostkovaný uskočil z cesty… A už je kolem les, kulky už do pancíře nebuší a silnice před ním je na mnoho set kilometrů dopředu volná.
Gaj konečně dokázal vyšťárat svůj samopal, ale Maxim mu strhl přílbu, spatřil jeho zpocenou, zuřivě sešklebenou tvář, a jakmile zběsilost, hrůzu a touhu zabíjet vystřídaly nejdřív rozpaky, pak údiv a nakonec radost, rozesmál se. Gaj pohnul rty, patrně pronesl své massarakš! Maxim nechal páky pákami, přitáhl mokrého, vychrtlého a zarostlého přítele k sobě, objal ho, z přemíry citu mocně stiskl, pak ho. popadl za ramena, odstrčil ho od sebe a řekl:
»Gaji, příteli, já mám takovou radost!«
Slyšet nebylo nic. Pohlédl do průzoru. Silnice byla zase rovná, takže mohl nastavit konstantní otáčky, vylezl ven a Gaje vytáhl za sebou.
»Massarakš!« zaklel pomačkaný Gaj. »To jsi už zase ty?«
»Copak ty nejsi rád? Třeba já mám obrovskou radost!«
Maxim až teď pochopil, jak strašně se mu na jih nechtělo samotnému.

Tak tudy taky projedu bez problémů, řekl si Maxim, tady je konec světa a všichni na všechno kašlou. Opak byl pravdou. Vojáci přestali zahánět komáry a soustředili se na tank. Pak si jeden hubeňour, který byl Maximovi nápadně povědomý, posunul přílbu do čela, postavil se doprostřed vozovky a zdvihl paži. Tos neměl, pomyslil si Maxim lítostivě, je to marné. Rozhodl jsem se, že tudy projedu, a v tom mi nikdo nezabrání… Sklouzl dolů k pákám, uhnízdil se co nejstabilněji a přesunul ruční akcelerátor až dolů. Voják stál na silnici dál… Až se motor rozeřve naplno, ten blázen uskočí… A když ne, rozhodl se s nenadálou krutostí, tak je mi líto…, válka je válka…
A vtom vojáka poznal. Byl to Gaj — pohublý, přepadlý, zdrchaný, zarostlý hustým strništěm, v pytlovité vojenské kombinéze.
»Gaji…,« zamumlal Maxim. »Kamaráde… Co já si jen…«
Sundal ruku z plynu, sešlápl spojku, tank zpomalil a za okamžik už stál. Gaj nechal paži klesnout a pomalu zamířil ke stroji. Maxim se radostí neudržel a nahlas se zasmál. Všechno probíhalo nad očekávání příznivě. Znovu sešlápl spojku a připravil se.
»Hej!« zavolal Gaj velitelsky a zabušil pažbou do pancíře. »Co jseš zač?«

Před ním se na silnici vynořil nějaký mechanismus, který se pomalu plazil stejným směrem — na jih. Byl to malý pásový traktor s přívěsem, na němž trůnila kovová příhradová konstrukce. V otevřené kabině sedel muž v kostkované blůze a kouřil dýmku; nezúčastněně pohlédl na tank i na Maxima a zase se tupě zadíval před sebe. Co je tohle za konstrukci? lámal si hlavu Maxim. Obrysy jsou nějak povědomé… A pak náhle pochopil, že je to díl věže. Měl bych to srazit do příkopu, napadlo ho, a dvakrát se po tom projet sem a tam… Ohlédl se a výraz v jeho tváři se traktoristovi zřejmě nezamlouval — prudce zabrzdil a jednou nohou stoupl na pás, jako by chtěl seskočit. Maxim se kvapně odvrátil.
Asi po deseti minutách uviděl druhé strážní stanoviště. Byla to poslední předsunutá hlídka obrovské armády kostkovaných otroků, ostatně možná žádných otroků, ale těch nejsvobodnějších lidí v zemi — dva provizorní domky s lesklými plechovými střechami, nízký umělý pahorek, na něm šedivý, při zemi rozpláclý bunkr s černými štěrbinami střílen. Nad bunkrem už se zvedaly první díly budované věže a kolem kopečku stály autojeřáby, traktory a bez ladu a skladu se povalovalo kovové harampádí. Les na několik set metrů po obou stranách silnice stavbě nadobro podlehl a na otevřené pláni se v zemi tu a tam hrabaly osamělé postavičky v kostkovaných oděvech. Za domky se vynořil dlouhý přízemní barák. Před barákem na šňůře schly šedivé hadry. O kousek dál, těsně při silnici, se tyčila dřevěná strážní věž s plošinou, po níž se kolem těžkého kulometu na třínožce sem a tam procházel strážný v šedivé uniformě a masivní přílbě. Pod věží se houfovali další vojáci — budili dojem lidí zničených komáry a nudou. Všichni kouřili.

Když Maxim dojel na úroveň strážného, strážný na něj něco volal, snaže se překřičet řev motoru, a Maxim na něj zařval: »Všechno v pořádku, stůj, kde stojíš…!«
Strážný určitě taky nic neslyšel, ale v jeho tváři se rozhostila spokojenost. Tank propustil a zaujal původní pózu. Bylo zřejmé, že tady to dopadlo dobře.
Maxim otočil hlavu a zblízka se podíval, co to tak zplihle visí z břevna. Vydržel to jen vteřinu, pak zamhouřil oči a zmateně se chytil pák, přestože tank se spolehlivě šinul po silnici. Neměl jsem tam koukat, pomyslel si. To mi snad čert nakukal, abych se tam díval, měl jsem si prostě jet a nic bych neviděl… Přinutil se oči otevřít. Ne, řekl si, musím se dívat. Musím si zvykat. Musím všechno vědět. Odvracet se nemá smysl. A já nemám právo se odvracet, když už jsem se do toho jednou pustil. Nejspíš to byl mutant, člověka by smrt takhle nezohavila. To život znetvořuje. Znetvoří i mě, před tím nikam neuteču, a neměl bych se tomu protivit. Třeba mám před sebou ještě stovky kilometrů silnic vroubených šibenicemi…
Když se znovu vysunul z průlezu a ohlédl se, už strážní stanoviště neviděl — ani stanoviště, ani osamělou šibenici při cestě. Teď tak mít příležitost podívat se domů… Prostě jet, jet, a na konci aby byl domov, maminka, otec, kamarádi… Dojet tam, probudit se, umýt a vyprávět jim strašný sen o obydleném ostrově… Pokusil se představit si Zemi, ale nic z toho nebylo, jen si v duchu z ničeho nic řekl, jak je zvláštní, že někde existují čistá a veselá města, mnoho dobrých a moudrých lidi, kteří si všichni navzájem důvěřují… Pořád ses sháněl po pořádné práci, pomyslel si, tak ji konečně máš — je to těžká práce, špinavá práce, ale sotva bys někde jinde narazil na jinou stejně důležitou…

Tohle se Maximovi zamlouvalo. Vpravo i vlevo se dozadu plazil les. Motor rovnoměrně bublal, radiace se mimo kabinu téměř neprojevovala, větřík byl relativně čistý a příjemně ochlazoval rozpálenou kůži. Maxim zvedl hlavu a pohlédl na pohupující se nos rakety. Nejspíš se jí opravdu bude muset zbavit. Je to nadbytečné břemeno. Vybuchnout už nemůže, je dávno provlhlá, to si zjistil už v noci, ale váží dobrých deset tun — tak nač vláčet takovou tíhu? Tank se plazil kupředu a Maxim zatím vlezl do rampy a hledal jistící mechanismus. Nakonec ho našel, ale všechno bylo strašně zrezlé, takže otevřít zámky dalo pořádnou práci. Zatímco se s tím piplal, tank v zatáčkách dvakrát sjel do lesa a se vzteklým řevem se zakusoval do vzrostlých stromů. Maxim v takových případech rychle spěchal k pákám, uklidňoval toho kovového troubu a vyváděl ho zpátky na silnici. Když zámky rakety konečně dokázal odjistit, raketa ztěžka nadskočila, žuchla na beton a nemotorně se skutálela do příkopu. Tank sebou trhl a vyrazil hbitěji, ale to už Maxim zahlédl první strážní stanoviště. Na okraji lesa stály dva stany a skříňový vůz, vedle kouřila polní kuchyně. Dva polonazí legionáři se myli, jeden druhému poléval záda z polní láhve. Uprostřed silnice stál strážný v černé pláštěnce a překvapeně si tank prohlížel. Vpravo od silnice trčely dva sloupy spojené nahoře podélným břevnem a z toho břevna něco viselo, něco dlouhého a bílého, co se téměř dotýkalo země. Maxim slezl zpátky do kabiny, aby nebylo vidět jeho kostkované hadry, a vystrčil jen hlavu. Ztumpachovělý strážný uhnul ke krajnici a zmateně mrskl očima ke skříňovému vozu. Polonazí legionáři se přestali mýt a taky na tank vyvalili oči. Rachot pásů vylákal ze skříňové nástavby a ze stanů několik dalších lidí, jeden z nich na sobě měl důstojnické šňůry. Všichni budili dojem, že se upřímně diví, ale nezdálo se, že by je železná obluda vyvedla z míry. Důstojník na tank ukázal a něco řekl; všichni se zasmáli.

»Díky,« řekl Maxim. »A na shledanou.«
Vyskočil na pás, otevřel poklop a vlezl do horkého šera. Už položil ruce na páky, když si vzpomněl, že zbyla ještě jedna nezodpovězená otázka. Vysunul se ven.
»Jednu věc nechápu,« řekl. »Proč se skutečné poslání věží před řadovými ilegálními pracovníky tají?«
Zef se zachmuřil a odplivl si, kdežto Kňour rovnou smutně odpověděl:
»Protože většina členů štábu doufá, že jednou se chopí moci a věží plně využije, jenže pro jiné cíle.«
»Pro jaké jiné?« zeptal se zachmuřeně Maxim.
Několik vteřin si hleděli do očí. Zef se odvrátil a soustředěně jazykem zalepoval cigaretu. Pak Maxim řekl:
»Přeju vám, abyste to přežili,« a vrátil se k pákám.
Tank zahřmotil, zaskřípěl a zakřoupal pásy a pohnul se kupředu.
Řídil se velice nepohodlně. Sedadlo pro řidiče tu nebylo a otep větví a trávy, kterou si sem Maxim hodil v noci, se rychle rozlezla po podlaze. Výhled byl prabídný, pořádně se rozjet se mu taky nedařilo — jakmile dosáhl rychlosti kolem třicítky, začalo to v motoru rachotit, hltil se a odněkud stoupal pach spáleného oleje. Pravda, průchodnost tohoto atomového obra byla ještě pořád výtečná. Valil se cesta necesta, křoviny a mělčí strouhy neregistroval vůbec, padlé kmeny rozemílal napadrť, mladé stromky, které už stačily prorůst zvětralým betonem, lehce mačkal pod sebe a hluboké jámy zaplavené černou vodou prolézal s málem spokojeným pofrkáváním. V předem stanoveném směru se držel báječně, vychýlit ho z něj bylo téměř nad lidské síly.
Protože zatím ujížděl po poměrně rovné silnici a v kabině byla špína a nesnesitelné dusno, Maxim zajistil ruční akcelerátor, vylezl ven a pohodlně se uvelebil na poklopu pod mřížovaným lůžkem rakety. Tank dusal stále vpřed, jako by to byl jeho starý, původní kurs, stanovený programem. Byl v tom kus přihlouplé samolibosti a Maxim, který měl stroje rád, ho dokonce, poplácal po pancíři, aby mu tak vyjádřil svou vděčnost.

»Tak to nebyl Fank,« uklidnil se Maxim.
»A nemohl přijet na Fankův rozkaz?« nedal si pokoj Kňour.
Maxim pokrčil rameny a vstrčil do úst poslední kůrku.
»Těžko říct,« řekl. »Nejdřív jsem si myslel, že Fank má něco společného s ilegálním hnutím, ale teď nevím, jak se na to vlastně dívat…«
»V takovém případě by opravdu bylo nejlepší odjet,« pronesl zamyšleně Kňour. »I když upřímně řečeno nevím, co je horší — zda mutanti, nebo tenhle četnický oficír…«
»Ale tak jo, ať jede,« řekl Zef. »Spojku ti stejně dělat nebude, kdežto takhle alespoň vopatří nějaký informace…, pokud to přežije.«
»Vy se mnou samozřejmě nepojedete,« konstatoval Maxim oznamovacím tónem.
Kňour zakroutil hlavou.
»Ne. Zlomte vaz.«
»A tý rakety se zbav,« poradil mu Zef. »Jinak vyletíš do vzduchu i s ní… A eště něco. Čekaj tě dvě hlídky. Projedeš je snadno, ale nesmíš zastavit. Jsou votočený na jih. Dál to ovšem bude horší. Příšerná radiace, žrát tam není co, samý mutanti a vo kus dál jen poušť bez jediný kapky vody.«

Daleko v lese něco buchlo a rozhrnulo to ozvěnu do všech stran: na smrt odsouzení ženisté zahájili nový pracovní den. Taková zhovadilost, zhovadilost… Znovu to buchlo a zaklapal kulomet. Klapal dlouho, než utichl. Udělalo se docela světlo, den sliboval pěkné počasí, nebe bez mráčku svítilo jako čerstvé mléko. Beton na silnici se leskl rosou, ale kolem tanku všechna vláha zmizela — z pancířů sálal nezdravý žár.
Ale to už zeza keřů útočících na silnici vystoupil Zef s Kňourem, spatřili tank a přidali do kroku. Maxim vstal a šel jim naproti.
»Živej!« zvolal Zef místo pozdravu. »To jsem si moh myslet. Jedině že kašičku jsem už to…, brácho, stejně ji nebylo v čem nést. Ale chleba jsem pro tebe vzal, jen se pěkně nacpi.«
»Díky,« řekl Maxim a chopil se krajíce.
Kňour se opíral o minohledačku a pozoroval ho.
»Nacpi se a pryč,« pokračoval Zef. »Přijeli si pro tebe, bráško.«
»Kdo?« zeptal se Maxim a přestal žvýkat.
»To víš, nám se nezahlásil,« pokrčil rameny Zef. »Nějakej panák s knoflíkama vod hlavy až k patě. Řval na celej les, proč tam jako nejseš, a mě div nezastřelil… A já akorát valím bulvy a hlásím: tak a tak, zahynul na minovým polí, tělo nenalezeno…«
Obešel tank kolem dokola, řekl »Pěknej ksindl!« posadil se k příkopu a začal si stáčet cigaretu.
»To je zvláštní,« zabručel Maxim a roztržitě se zakousl do krajíce. »Proč? Kvůli nějakému dodatečnému šetření?«-
»A nebyl to Fank?« zeptal se tiše Kňour.
»Fank?« zvedl hlavu Maxim. »Střední postavy, hranatá tvář, suchá kůže, která se místy odlupuje…«
»Ale kdež!« mávl rukou Zef. »Takový hrombidlo, samý vimrle, a blbej jak štoudev — typická Legie.«

Časně ráno Maxim se samohybnou balistou opatrně vyjel na silnici a zabočil směrem k jihu. Mohl hned vyrazit, ale vysoukal se od ovládacího panelu, seskočil na popraskaný beton, posadil se na okraj příkopu a utíral si zašpiněné ruce o trávu. Zrezivělý kolos s ostrou špicí rakety zabodnutou do kalného nebe mu mírumilovně broukal za zády. Pracoval celou noc, ale unavený se necítil. Zdejší výrobky se vyznačovaly pevností a důkladností a stroj byl v celkem slušném stavu. Žádné miny samozřejmě neobjevil, zatímco ruční ovládání vozidlo mělo. Pokud někdo v takovém tanku dokázal vyvolat výbuch, muselo se to stát jedině díky silně opotřebenému kotli nebo naprosté technické ignoranci vetřelce. Kotel sice dával sotva dvacet procent někdejšího výkonu a podvozek byl pořádně omletý, ale Maximovi to bohatě stačilo — ještě včera v něco podobného ani nedoufal.
Kolem šesté hodiny ranní už se docela rozednilo. Touhle dobou trestance obvykle vyháněli na nástupiště, rovnali je do kostkovaných řad, narychlo je krmili a hnali do práce. Maximovy nepřítomnosti už si samozřejmě někdo povšiml, a bylo docela dobře možné, že už figuruje mezi utečenci, a je tedy odsouzen, ale stejně dobře se mohlo stát, že Zef si vymyslel nějaké vysvětlení — Mak si podvrtl nohu, je raněn nebo bůhvíco ještě.
Les utichl. »Psi«, kteří kolem pokřikovali celou noc, se uchlácholili a s největší pravděpodobností se stáhli do podzemí, tam si mnuli tlapky a chichotali se, jak včera ty dvounožce vyděsili… Psům se taky bude třeba řádně podívat na zoubek, ale teď je musí nechat tady, v týlu svého postupu. Zajímavé by bylo, jestli na záření nějak reagují oni. Zvláštní bytosti… Zatímco se v noci hrabal v balistě, dva celou tu dobu trčeli ve křoví a napjatě ho sledovali; potom přišel třetí a ten dokonce vylezl na strom, aby líp viděl. Maxim se vysunul z motorového prostoru, zamával mu a jen tak z rozvernosti reprodukoval, jak nejlépe uměl, ono čtyřslabičné slovo, které včera skandoval psí sbor. Ten na stromě se strašně rozčilil, zablýskal očima, naježil srst po celém těle a zasypal Maxima nesrozumitelnými hrdelními nadávkami. Dva v křoví byli patrně natolik šokováni, že okamžitě odešli a už se nevrátili. Tvor na stromě však ještě dlouho neslezl a pořád se nemohl uklidnit: syčel, prskal, předstíral útoky a cenil řídké bílé tesáky. Odtáhl až k ránu, když pochopil, že Maxim se nechystá podstoupit s ním čestný boj… Sotva budou inteligentní v našem slova smyslu, ale bytosti jsou to zajímavé a nejspíš tvoří sílu do jisté míry organizovanou, když dokázali vypudit z Pevnosti vojenskou posádku v čele s princem-vévodou… Jak málo je tu k dispozici spolehlivých informací, samé fámy… Teď se tak moct umýt, je umazaný od rzi a k tomu má kůži popálenou radiací, protože kotel špatně těsní. Pokud Zef a jednoruký budou souhlasit a pojedou s ním, musí otrhat pancíře z boků a kotel třemi čtyřmi deskami zazáplatovat.

Nastalo ticho. Pak se v dálce za jejich zády ozval kovový rachot a ryk. Zef se nadzvedl.
»Balista…,« poznamenal zamyšleně. »Že bych ji šel zabít…? Není to daleko, osumnáctej čtverec… Ale ne, necháme to na zejtra…«
Maxim se náhle rozhodl:
»Já se na to podívám. Běžte, dohoním vás.«
Zef po něm přejel pochybovačným pohledem.
»A dokážeš to? Abys tam nezařval…«
»Opravdu, Maku, rozmyslete si to dobře,« přidal se Kňour.
Zef, který ho dosud pozorně sledoval, se najednou lišácky zazubil.
»Jo tak, na tohle ty potřebuješ tank! Mazanej kluk. Ale mě nevoblafneš. No dobře, běž, večeři ti schovám. A až se z toho vzpamatuješ, tak se vrať… Uvědom si, že hodně samochodek je zaminovanejch, hrabej se v tom opatrně… Jdem, Kňoure, dožene nás.«
Kňour chtěl říct ještě něco, ale Maxim už se zvedl a vyrazil k průseku. Řeči ho nezajímaly. Rychle kráčel s granátometem v podpaždí a ani jednou se neotočil. Teď, když se rozhodl, se mu značně ulevilo, protože to, co ho čekalo, záviselo jen na jeho schopnostech a šikovnosti.

»Řekněte mi,« pronesl pomalu Maxim, »to vaše záření… působí stejně na všechny národy vašeho světa?«
Kňour se Zefem se po sobě podívali.
»Nerozumím,« řekl Kňour.
»Mám na mysli tohle. Je tu někde nějaký národ, ve kterém by se našlo alespoň několik takových jedinců jako já?«
»Sotva,« zapochyboval Zef. »Jedině snad mezi těma…, mutantama. Massarakš! Massarakš, snad se neurazíš, Maku, ale ty jseš přece jasnej mutant… Šťastná mutace, šance tak jedna ku miliónu…«
»Já se neurážím,« ujistil ho Maxim. »Takže mutanti… Ti jsou tam dál, v lesích?«
»Ano,« řekl Zef a zkoumavě si Maxima změřil.
»A co tam vlastně je?«
»Les a dál poušť…,« odpověděl Kňour.
»A mutanti?«
»Ano. Polozvířata… Šílení divoši… Poslyšte, Maku, nechte toho.«
»Viděl jste je někdy?«
»Jen mrtvé,« řekl Kňour. »Někdy je chytají po lesích a věší před baráky, pro povzbuzení.«
»A za co?«
»Za krk!« vyštěkl Zef. »Vrtáku! To je dobytek! Jsou nevyléčitelný, horší než lesní šelmy! Já už jich viděl, kdežto ty nemáš představu…«
»Tak proč tam k nim budují trasy věží?« zeptal se Maxim. »Že by si je chtěli ochočit?«
»Neblázněte, Maku,« začal ho znovu zrazovat Kňour. »Je to beznadějné. Nenávidí nás… Ačkoli dělejte, jak rozumíte. My nikoho nedržíme.«