Maxim mlčel a uculoval se.

»Je tam někdo?« do Gajova hlasu se vloudil jistý zmatek.
Pak jeho okované podpatky zarachotily po pancíři, otevřel se levý poklop a Gaj seskočil dovnitř. Když spatřil Maxima, nechápavě otevřel ústa, ale to už ho Maxim popadl za kombinézu, strhl ho k sobě, svalil na větve pod nohama a přimáčkl přítele k podlaze… Tank se úděsně rozeřval a utrhl se z místa. Gaj sebou škubal a kroutil, přílba mu sklouzla do obličeje, nic neviděl, jen se naslepo zmítal a pokoušel se vydolovat zpod vlastního těla samopal. Kabina se náhle zaplnila pekelným hřmotem a skřípěním kovu o kov — do zádě stroje zřejmě bubnovaly kulomety a samopalové dávky. Bylo to neškodné, ale nepříjemné, a Maxim napjatě sledoval, jak se proti nim sune stěna lesa…, stále blíž… a blíž… A už jsou tu první keře. Někdo kostkovaný uskočil z cesty… A už je kolem les, kulky už do pancíře nebuší a silnice před ním je na mnoho set kilometrů dopředu volná.
Gaj konečně dokázal vyšťárat svůj samopal, ale Maxim mu strhl přílbu, spatřil jeho zpocenou, zuřivě sešklebenou tvář, a jakmile zběsilost, hrůzu a touhu zabíjet vystřídaly nejdřív rozpaky, pak údiv a nakonec radost, rozesmál se. Gaj pohnul rty, patrně pronesl své massarakš! Maxim nechal páky pákami, přitáhl mokrého, vychrtlého a zarostlého přítele k sobě, objal ho, z přemíry citu mocně stiskl, pak ho. popadl za ramena, odstrčil ho od sebe a řekl:
»Gaji, příteli, já mám takovou radost!«
Slyšet nebylo nic. Pohlédl do průzoru. Silnice byla zase rovná, takže mohl nastavit konstantní otáčky, vylezl ven a Gaje vytáhl za sebou.
»Massarakš!« zaklel pomačkaný Gaj. »To jsi už zase ty?«
»Copak ty nejsi rád? Třeba já mám obrovskou radost!«
Maxim až teď pochopil, jak strašně se mu na jih nechtělo samotnému.