Daleko v lese něco buchlo a rozhrnulo to ozvěnu do všech stran: na smrt odsouzení ženisté zahájili nový pracovní den. Taková zhovadilost, zhovadilost… Znovu to buchlo a zaklapal kulomet. Klapal dlouho, než utichl. Udělalo se docela světlo, den sliboval pěkné počasí, nebe bez mráčku svítilo jako čerstvé mléko. Beton na silnici se leskl rosou, ale kolem tanku všechna vláha zmizela — z pancířů sálal nezdravý žár.
Ale to už zeza keřů útočících na silnici vystoupil Zef s Kňourem, spatřili tank a přidali do kroku. Maxim vstal a šel jim naproti.
»Živej!« zvolal Zef místo pozdravu. »To jsem si moh myslet. Jedině že kašičku jsem už to…, brácho, stejně ji nebylo v čem nést. Ale chleba jsem pro tebe vzal, jen se pěkně nacpi.«
»Díky,« řekl Maxim a chopil se krajíce.
Kňour se opíral o minohledačku a pozoroval ho.
»Nacpi se a pryč,« pokračoval Zef. »Přijeli si pro tebe, bráško.«
»Kdo?« zeptal se Maxim a přestal žvýkat.
»To víš, nám se nezahlásil,« pokrčil rameny Zef. »Nějakej panák s knoflíkama vod hlavy až k patě. Řval na celej les, proč tam jako nejseš, a mě div nezastřelil… A já akorát valím bulvy a hlásím: tak a tak, zahynul na minovým polí, tělo nenalezeno…«
Obešel tank kolem dokola, řekl »Pěknej ksindl!« posadil se k příkopu a začal si stáčet cigaretu.
»To je zvláštní,« zabručel Maxim a roztržitě se zakousl do krajíce. »Proč? Kvůli nějakému dodatečnému šetření?«-
»A nebyl to Fank?« zeptal se tiše Kňour.
»Fank?« zvedl hlavu Maxim. »Střední postavy, hranatá tvář, suchá kůže, která se místy odlupuje…«
»Ale kdež!« mávl rukou Zef. »Takový hrombidlo, samý vimrle, a blbej jak štoudev — typická Legie.«