»Řekněte mi,« pronesl pomalu Maxim, »to vaše záření… působí stejně na všechny národy vašeho světa?«
Kňour se Zefem se po sobě podívali.
»Nerozumím,« řekl Kňour.
»Mám na mysli tohle. Je tu někde nějaký národ, ve kterém by se našlo alespoň několik takových jedinců jako já?«
»Sotva,« zapochyboval Zef. »Jedině snad mezi těma…, mutantama. Massarakš! Massarakš, snad se neurazíš, Maku, ale ty jseš přece jasnej mutant… Šťastná mutace, šance tak jedna ku miliónu…«
»Já se neurážím,« ujistil ho Maxim. »Takže mutanti… Ti jsou tam dál, v lesích?«
»Ano,« řekl Zef a zkoumavě si Maxima změřil.
»A co tam vlastně je?«
»Les a dál poušť…,« odpověděl Kňour.
»A mutanti?«
»Ano. Polozvířata… Šílení divoši… Poslyšte, Maku, nechte toho.«
»Viděl jste je někdy?«
»Jen mrtvé,« řekl Kňour. »Někdy je chytají po lesích a věší před baráky, pro povzbuzení.«
»A za co?«
»Za krk!« vyštěkl Zef. »Vrtáku! To je dobytek! Jsou nevyléčitelný, horší než lesní šelmy! Já už jich viděl, kdežto ty nemáš představu…«
»Tak proč tam k nim budují trasy věží?« zeptal se Maxim. »Že by si je chtěli ochočit?«
»Neblázněte, Maku,« začal ho znovu zrazovat Kňour. »Je to beznadějné. Nenávidí nás… Ačkoli dělejte, jak rozumíte. My nikoho nedržíme.«