Tohle se Maximovi zamlouvalo. Vpravo i vlevo se dozadu plazil les. Motor rovnoměrně bublal, radiace se mimo kabinu téměř neprojevovala, větřík byl relativně čistý a příjemně ochlazoval rozpálenou kůži. Maxim zvedl hlavu a pohlédl na pohupující se nos rakety. Nejspíš se jí opravdu bude muset zbavit. Je to nadbytečné břemeno. Vybuchnout už nemůže, je dávno provlhlá, to si zjistil už v noci, ale váží dobrých deset tun — tak nač vláčet takovou tíhu? Tank se plazil kupředu a Maxim zatím vlezl do rampy a hledal jistící mechanismus. Nakonec ho našel, ale všechno bylo strašně zrezlé, takže otevřít zámky dalo pořádnou práci. Zatímco se s tím piplal, tank v zatáčkách dvakrát sjel do lesa a se vzteklým řevem se zakusoval do vzrostlých stromů. Maxim v takových případech rychle spěchal k pákám, uklidňoval toho kovového troubu a vyváděl ho zpátky na silnici. Když zámky rakety konečně dokázal odjistit, raketa ztěžka nadskočila, žuchla na beton a nemotorně se skutálela do příkopu. Tank sebou trhl a vyrazil hbitěji, ale to už Maxim zahlédl první strážní stanoviště. Na okraji lesa stály dva stany a skříňový vůz, vedle kouřila polní kuchyně. Dva polonazí legionáři se myli, jeden druhému poléval záda z polní láhve. Uprostřed silnice stál strážný v černé pláštěnce a překvapeně si tank prohlížel. Vpravo od silnice trčely dva sloupy spojené nahoře podélným břevnem a z toho břevna něco viselo, něco dlouhého a bílého, co se téměř dotýkalo země. Maxim slezl zpátky do kabiny, aby nebylo vidět jeho kostkované hadry, a vystrčil jen hlavu. Ztumpachovělý strážný uhnul ke krajnici a zmateně mrskl očima ke skříňovému vozu. Polonazí legionáři se přestali mýt a taky na tank vyvalili oči. Rachot pásů vylákal ze skříňové nástavby a ze stanů několik dalších lidí, jeden z nich na sobě měl důstojnické šňůry. Všichni budili dojem, že se upřímně diví, ale nezdálo se, že by je železná obluda vyvedla z míry. Důstojník na tank ukázal a něco řekl; všichni se zasmáli.