»Díky,« řekl Maxim. »A na shledanou.«
Vyskočil na pás, otevřel poklop a vlezl do horkého šera. Už položil ruce na páky, když si vzpomněl, že zbyla ještě jedna nezodpovězená otázka. Vysunul se ven.
»Jednu věc nechápu,« řekl. »Proč se skutečné poslání věží před řadovými ilegálními pracovníky tají?«
Zef se zachmuřil a odplivl si, kdežto Kňour rovnou smutně odpověděl:
»Protože většina členů štábu doufá, že jednou se chopí moci a věží plně využije, jenže pro jiné cíle.«
»Pro jaké jiné?« zeptal se zachmuřeně Maxim.
Několik vteřin si hleděli do očí. Zef se odvrátil a soustředěně jazykem zalepoval cigaretu. Pak Maxim řekl:
»Přeju vám, abyste to přežili,« a vrátil se k pákám.
Tank zahřmotil, zaskřípěl a zakřoupal pásy a pohnul se kupředu.
Řídil se velice nepohodlně. Sedadlo pro řidiče tu nebylo a otep větví a trávy, kterou si sem Maxim hodil v noci, se rychle rozlezla po podlaze. Výhled byl prabídný, pořádně se rozjet se mu taky nedařilo — jakmile dosáhl rychlosti kolem třicítky, začalo to v motoru rachotit, hltil se a odněkud stoupal pach spáleného oleje. Pravda, průchodnost tohoto atomového obra byla ještě pořád výtečná. Valil se cesta necesta, křoviny a mělčí strouhy neregistroval vůbec, padlé kmeny rozemílal napadrť, mladé stromky, které už stačily prorůst zvětralým betonem, lehce mačkal pod sebe a hluboké jámy zaplavené černou vodou prolézal s málem spokojeným pofrkáváním. V předem stanoveném směru se držel báječně, vychýlit ho z něj bylo téměř nad lidské síly.
Protože zatím ujížděl po poměrně rovné silnici a v kabině byla špína a nesnesitelné dusno, Maxim zajistil ruční akcelerátor, vylezl ven a pohodlně se uvelebil na poklopu pod mřížovaným lůžkem rakety. Tank dusal stále vpřed, jako by to byl jeho starý, původní kurs, stanovený programem. Byl v tom kus přihlouplé samolibosti a Maxim, který měl stroje rád, ho dokonce, poplácal po pancíři, aby mu tak vyjádřil svou vděčnost.