Když Maxim dojel na úroveň strážného, strážný na něj něco volal, snaže se překřičet řev motoru, a Maxim na něj zařval: »Všechno v pořádku, stůj, kde stojíš…!«
Strážný určitě taky nic neslyšel, ale v jeho tváři se rozhostila spokojenost. Tank propustil a zaujal původní pózu. Bylo zřejmé, že tady to dopadlo dobře.
Maxim otočil hlavu a zblízka se podíval, co to tak zplihle visí z břevna. Vydržel to jen vteřinu, pak zamhouřil oči a zmateně se chytil pák, přestože tank se spolehlivě šinul po silnici. Neměl jsem tam koukat, pomyslel si. To mi snad čert nakukal, abych se tam díval, měl jsem si prostě jet a nic bych neviděl… Přinutil se oči otevřít. Ne, řekl si, musím se dívat. Musím si zvykat. Musím všechno vědět. Odvracet se nemá smysl. A já nemám právo se odvracet, když už jsem se do toho jednou pustil. Nejspíš to byl mutant, člověka by smrt takhle nezohavila. To život znetvořuje. Znetvoří i mě, před tím nikam neuteču, a neměl bych se tomu protivit. Třeba mám před sebou ještě stovky kilometrů silnic vroubených šibenicemi…
Když se znovu vysunul z průlezu a ohlédl se, už strážní stanoviště neviděl — ani stanoviště, ani osamělou šibenici při cestě. Teď tak mít příležitost podívat se domů… Prostě jet, jet, a na konci aby byl domov, maminka, otec, kamarádi… Dojet tam, probudit se, umýt a vyprávět jim strašný sen o obydleném ostrově… Pokusil se představit si Zemi, ale nic z toho nebylo, jen si v duchu z ničeho nic řekl, jak je zvláštní, že někde existují čistá a veselá města, mnoho dobrých a moudrých lidi, kteří si všichni navzájem důvěřují… Pořád ses sháněl po pořádné práci, pomyslel si, tak ji konečně máš — je to těžká práce, špinavá práce, ale sotva bys někde jinde narazil na jinou stejně důležitou…