»Co má tohle všechno znamenat?« vykřikl Gaj. První nával radosti pominul a on se neklidně rozhlížel po krajině. »Kam jedeš? A proč?«
»Na jih!« křikl Maxim. »Tvé pohostinné vlasti jsem si užil až dost!«
»Takže útěk?!«
»Ano.«
»Ty ses zbláznil! Vždyť ti darovali život!«
»A kdo mi ho daroval? Život je můj! Patří mně!«
Mluvilo se jim těžko, museli na sebe křičet, a tak se místo přátelského rozhovoru jaksi sama sebou rodila hádka. Maxim seskočil do kabiny a ubral rychlost. Tank zpomalil, ale už tolik neřval a nerámusil. Když se Maxim vrátil, Gaj se tvářil nasupeně a odhodlaně.
»Mou povinností je dopravit tě zpátky,« prohlásil.
»A mou zase odtáhnout tě odsud pryč,« opáčil Maxim.
»Nerozumím. Tys dočista přišel o rozum. Odsud utéct se nedá. Musíme se vrátit… Massarakš, vrátit se taky nemůžeš, hned by tě zastřelili… A na jihu nás zase snědí… Aby ses na místě propadl i s tou tvou praštěností! Přilepil ses na mě jak falešný pěťák…«
»Počkej, neřvi,« uklidňoval ho Maxim. »A nech mě, abych ti to vysvětlil.«