Gaj si však nepřál, aby mu někdo něco vysvětloval. Gaj požadoval, aby tento nezákonně ukořistěný stroj okamžitě zastavil, otočil se a byl navrácen zpátky do pásma. Maxim se dvakrát, třikrát a čtyřikrát dověděl, že je trouba. Řev motoru přehlušovalo hysterické massarakš. Situace to, massarakš, byla příšerná. Bezvýchodná, massarakš. Vpředu, massarakš, je čekala jistá smrt. Vzadu, massarakš, taky. Maxim byl vždycky blbec a cvok, massarakš, ale tenhle jeho kousek, massarakš, je s největší pravděpodobností poslední, massarakš a massarakš.
Maxim do jeho rozčileného monologu nezasahoval. Najednou si uvědomil, že okruh působnosti poslední věže musí někde tady končit, nejspíš ze všeho už skutečně skončil — poslední hlídka by měla být na samé hranici dosahu pole… Ať se chlapec vypovídá, na obydleném ostrově slova nic neznamenají… Jen si zanadávej, ale já tě odsud vyvleču, tady nemáš co pohledávat… Někým se začít musí, takže ty budeš první. Nechci, abys byl loutka, ačkoli ty sám jsi možná loutkou rád…
Gaj Maxima dosyta vyplísnil a znectil, pak seskočil do kabiny a s něčím se tam hmoždil, zřejmě se snažil stroj zastavit. To se mu nepodařilo, a tak se vypravil zpátky, už v přílbě, velice mlčenlivý a věcný. Nepochybně se chystal seskočit a vrátit se zpátky. Zmítal jím vztek. Maxim ho chytil za kalhoty, násilím ho usadil vedle sebe a začal mu vysvětlovat situaci.