»Zítra odešlu spěšnou depeši a tak za pět za sedm dní ho máš.«
»Jenom tak darem?« zeptal se Poutník.
»Ber to jako pozornost,« mávl rukou prokurátor. »A co bys mi mohl nabídnout?«
»Hned první ochrannou přílbu.«
Prokurátor se ušklíbl.
»Já vím, a Světové Světlo k tomu,« poznamenal skepticky. »A co víc — rád bych tě upozornil, že první přílba by mi nebyla k ničemu, já potřebuji jedinou přílbu… Mimochodem, je to pravda, že ta tvoje banda dostala za úkol vyvinout směrovaný zářič?«
»Dejme tomu,« utrousil Poutník.
»Poslyš, a nač takovou věc potřebují? Copak už těch nepříjemností nebylo dost? Nemohl bys to nějak přiskřípnout, co tomu říkáš?«
Poutník vycenil zuby. »Bojíš se, Filuto?«
»Bojím,« přiznal prokurátor. »A ty sám se nebojíš? Nebo si snad namlouváš, že vaše vzájemná láska s Hrabětem přetrvá staletí? Ten je schopen oddělat i tebe — tvým vlastním zářičem…«
Poutník se znovu zazubil.
»Přesvědčils mě,« poznamenal věcně. »Domluveno.« Vstal. »Teď mám namířeno ke Kancléři. Nemám mu něco vyřídit?«
»Kancléř se na mě zlobí,« broukl prokurátor. »Je mi to zatraceně nepříjemné.«
»To mu beze všeho vyřídím,« slíbil Poutník.
»Žerty stranou,« mínil prokurátor, »ale kdybys za mě slůvko ztratil…«
»Ty jsi zkrátka náš Filuta,« prohlásil Poutník Kancléřovým hlasem. »Zkusím to.«
»No a co proces, s tím snad jsi byl spokojen…«
»Jak to mám vědět? Právě jsem přijel.«
»No vidíš, tak si to zjisti… A pokud jde o toho tvého… jaks to říkal? Já si to jméno radši poznamenám.«