Nebo že by kápl na něco zajímavého a chtěl mi nabídnout spojenectví? Kdyby tak pánbu dal! Jedině že já bych na jeho místě s nikým žádný pakt neuzavíral… A nejde nakonec o nějaký proces…? Nesmysl! Ostatně nač hádat, podnikneme nezbytné kroky.
Vytáhl tajnou zásuvku a zapnul všechny fonografy a skryté kamery. Tuhle scénu uchováme pro potomky. Tak kdepak jsi, Poutníku? Zpotil se vzrušením a začal se celý chvět: aby se uklidnil, hodil si do úst několik dalších plodů, sežvýkal je, zavřel oči a začal počítat. Když napočítal do sedmi set, dveře se otevřely, ten kolohnát mírně, ale rezolutně odstrčil referenta a vstoupil, ten chladný vtipálek, ta naděje Ohňostrůjců, nenáviděný a zbožňovaný, co chvíli visící na vlásku, aby se z něj nikdy neutrhl — vychrtlý, přihrblý, s kulatýma zelenýma očima a velkýma odstávajícíma ušima, ve své věčné nemožné bundě ke kolenům, plešatý jako loket, čaroděj, zdroj a zároveň požírač miliard… Prokurátor vstal a spěchal mu naproti. Před tímhle člověkem jste se nemuseli přetvařovat a nutit ze sebe pracně vypocená slova. »Buď zdráv, Poutníku,« uvítal ho prokurátor. »Přišel ses pochlubit?«