»Poutník?« ožil prokurátor. »Spojte mě s ním.«
Ve sluchátku to cvaklo a referent oznámil:
»Jeho Excelence poslouchá.«
Znovu to cvaklo a známý hlas pronesl s tvrdým pandejským přízvukem:
»Filuto? Buď zdráv! Máš hodně práce?«
»To v tvém případě nerozhoduje.«
»Musím si s tebou promluvit.«
»Kdy?«
»Pokud možno hned.«
»Jsem ti k dispozici,« odpověděl prokurátor. »Klidně přijeď.«
»Budu tam tak za deset patnáct minut. Čekej.«
Prokurátor zavěsil, chvíli seděl bez jediného hnutí a jen se štípal do dolního rtu. Tak vida, zase je tady, A zase jako z čista jasna nebe hrom. Massarakš, co já už do toho chlapa nacpal peněz, jistě víc než do všech ostatních dohromady — a vím o něm jen tolik, co jeden každý ze všech těch ostatních zvlášť. Je to nebezpečná figura. Nevyzpytatelná. Ten mi zkazil náladu… Prokurátor rozhněvaně pohlédl na papíry rozložené po stole, nedbale je shrábl na hromadu a strčil do zásuvky. Jak dlouho jsem ho to už neviděl…? Ano, dva měsíce. Jako obvykle. Zmizel neznámo kam, dva měsíce po něm nebylo ani vidu ani slechu, a najednou tumáš, jako čertík ze škatulky… Nene, s tímhle čertíkem bude třeba něco udělat, takhle to dál nepůjde… Co se vlastně stalo za ty poslední dva měsíce? Padl Šikula… Ale to ho sotva bude zajímat, Šikulou vždy pohrdal. Ačkoli — ten pohrdá všemi. V jeho resortu k ničemu obzvlášť významnému nedošlo a za mnou by kvůli takovým hloupostem asi sotva chodil, ten by se vypravil přímo ke Kancléři nebo k Baronovi…