»Mak Sim.«
»Tak… Hned zítra to zařídíme:«
»Měj se dobře,« broukl Poutník a odešel. Prokurátor chmurně zíral za ním. Takovému člověku se dá jedině závidět. Tomu říkám postavení! Jediný, s kým stojí a padá celá obrana. Litovat už je teď pozdě, ale možná by ještě stálo za to se s ním sblížit. Jenže jak to provést? Nic nepotřebuje, beztak je ze všech nejdůležitější, my všichni jsme na něm závislí, všichni se k němu modlíme… Mít tak moc popadnout takového člověka za chřtán — to by bylo něco! Kdyby aspoň po něčem toužil, něco chtěl! Ale vidíte to, on potřebuje nanejvýš trestance, to je mi taky vzácnost! On má totiž zajímavé mentogramy, abyste tomu rozuměli… Na druhé straně je ten trestanec horal a Kancléř poslední dobou nějak často mluví o horách. Zřejmě by mělo smysl se téhle záležitosti věnovat… S válkou to ještě může být všelijaké, ale Kancléř je Kancléř… Massarakš, dneska už se stejně pracovat nedá… Zavolal do mikrofonu: »Kochu, co tam máme k odsouzenému Simovi? Jestli se nemýlím, sestavoval jste k tomuhle případu nějakou kompilaci…«
»Tak jest, Vaše Excelence,« zaševelil pohotově referent. »Měl jsem tu čest zaměřit pozornost Vaší…«
»Dejte to sem. A přineste mi ještě vodu.«