ní šířil těžký puch.

»Nechte mluvit mě,« vyskočil nečekaně Lesník. »Já mu to vysvětlím… Jen mě nechte… Poslouchej, kamaráde zlatej… Nevím, jak to chodí u vás v horách, ale tady u nás lidi rádi žijou. Tak jak se můžeš ptát, co kromě uchování života eště chceme. A co když já nic jinýho nepotřebuju…? Ty si snad myslíš, že je to málo? Podívejme se na hrdinu: Tak zkus nějakej čas bydlet ve sklepě, přestože máš dům a rodinu, která se tě ovšem zřekla… Radši toho nech!«

»Počkej, Lesníku,« mírnil ho ten statný.

»Nene, ať počká von: To se na něj podívejme! Pánovi se zachtělo společnosti, základny…«

»Neblázni, strejdo,« zarazil ho Doktor. »A nerozčiluj se. Přece vidíš, že ten mládenec ničemu nerozumí… To máte tak…,« obrátil se zase k Maximovi, »naše hnutí je příliš roztříštěné. Jednotný politický program nemáme a vlastně ani mít nemůžeme: my jen zabíjíme, protože jsme sami zabíjeni. To musíte chápat. My všichni jsme kandidáti smrti a šancí na přežití nám zbývá málo. Takže celou naši politiku neustále přehlušují čistě biologické záležitosti. Nejdůležitější je přežít, a to se těžko přemítá o základně. Takže pokud jste mezi nás přišel s nějakým sociálním programem, zapomeňte na to.«

»A oč jde?« zeptal se Maxim.

»Kdo jsou to Ohňostrůjci a co chtějí?« spustil okamžitě Maxim.

Všichni se neklidně ošili — takovou otázku zřejmě nečekali.

»Ohňostrůjci jsou anonymní skupinou nejzkušenějších intrikánů z řad důstojnictva, finančníků a politiků. Mají dva cíle — jeden hlavní, druhý základní. Jejich hlavním cílem je udržet se u moci. Základním cílem je vytěžit z této moci maximum uspokojení. Všechno jsou to chamtivci, požitkáři, sadisté a všichni se opájejí mocí… Stačí?«

»Ne,« zklamal ho Maxim. »Tohle všechno mě napadlo samotného… Já bych ale chtěl znát jejich hospodářský program, jejich ideologii! Základnu, na které budují.«

Všichni přítomní se po sobě opět podívali. Lesník na Maxima civěl s dokořán otevřenými ústy.

»Hospodářský program…?« zaváhal Doktor. »Chcete toho po nás trochu moc. Nejsme teoretici, ale praktici. Pro nás je mnohem podstatnější, že nás chtějí vyhladit. Upřímně řečeno, bojujeme o holý život…« Začal si rozčileně nacpávat dýmku.

»Nechtěl jsem se nikoho z vás dotknout,« ujistil ho Maxim, »prostě se v situaci potřebuju zorientovat…« S radostí by Doktorovi vysvětlil základy teorie historických posloupností, ale na něco takového mu nestačilo výrazivo. I beztak musel čas od času přecházet na linkos. »No dobře, tak jinak. Co chcete vy? Oč usilujete, pokud pomineme uchování holého života?«

Doktorova dýmka syčela a prskala a po sklepě se od

»Co si myslíte o degenerátech?«

»Myslím si, že ten výraz je nesprávný. Řekl bych, že jste spiklenci. Váš program si zatím také dokážu představit jen velmi mlhavě. Ale líbí se mi vaši lidé, které už jsem viděl. Všichni mi připadali čestní a takoví… uvědomělí, či jak to vyjádřit.«

»Tak,« řekl ramenatý. »Míváte bolesti?«

»Myslíte bolesti hlavy? Ne, nemívám.«

»Proč se ho ptáš?« vmísil se do debaty Lesník. »Kdyby je měl, neseděl by tady.«

»Protože se chci vyznat v tom, proč tu sedí,« vysvětlil statný chlap. »Proč jste mezi nás přišel? Chcete se zapojit do našeho boje?«

Maxim zakroutil hlavou.

»Takhle bych to neformuloval, to by nebyla pravda. Chci se v tom všem vyznat. Teď jsem spíš s vámi než na jejich straně, ale i o vás toho vím moc málo.«

Všichni se po sobě podívali.

»Takhle to u nás nejde, milej zlatej,« řekl mu Lesník. »U nás je to jinak: buď jsi náš člověk, tak tumáš a běž bojovat. Nebo nejsi náš člověk, a to se potom na nás nezlob, to tě budeme muset to…, jakžes to říkal, do hlavy?«

Znovu mlčení. Doktor si ztěžka povzdechl a vyklepal o lavici dýmku.

»Vzácný a komplikovaný případ,« prohlásil. »Jeden návrh bych měl. Ať se nás vyptá… Jistě máte nějaké dotazy, nemám pravdu, Maku?«

»Ano, přišel jsem se ptát.«

»Těch otázek bude mít hodně,« ušklíbla se Ordi. »Matce nedal s otázkami pokoj ani na chvíli. A na mě taky pořád s něčím dorážel.«

»Ptejte se,« řekl ramenatý. »A vy budete odpovídat, Doktore, my ostatní si to poslechnem.«

»Mhm…,« zamručel Doktor.

»Jedno je mi jasné,« pokračoval ramenatý. »Sotva by nám nastrčili tak amatérskou práci. Přece moc dobře vědí, že mezi sebou máme lékaře.«

Nastalo vleklé mlčení. Maxim trpělivě čekal. Já bych uvěřil, pomyslel si. Já bych nejspíš uvěřil. Jenže já jsem pro tenhle svět vůbec trochu moc důvěřivý. Přestože už nejsem tak důvěřivý jako zpočátku. Nelíbí se mi například Memo. Pořád se něčeho bojí. Sedí s kulometem na klíně mezi svými lidmi a něčeho se bojí… Zvláštní. Nejspíš se bojí mě. Nejspíš se bojí, že mu zase vytrhnu kulomet a vykloubím prsty… Inu což, možná má pravdu. Už nikomu nedovolím, aby po mně střílel. Je to příliš odporné, když po vás střílejí… Vzpomněl si na ledovou noc v lomu, na mrtvé fosforeskující nebe, na chladnou lepkavou louži, ve které ležel. Ne, to stačí. Na mě už toho bylo až dost… Teď raději budu střílet sám…

»Já mu věřím,« prohlásila nečekaně Ordi. »Ty jeho řeči na první pohled nedávají smysl, ale jen proto, že je to divný člověk. Takový příběh se nedá vymyslet, znělo by to příliš divoce. Kdybych mu nevěřila, stačilo by, abych si tohle poslechla, a okamžitě ho zastřelím. Vždyť tu plácá jeden nesmysl na druhý. Třeba je to blázen… To je možné. Ale provokatér určitě ne… Jsem pro něj,« uzavřela po krátké odmlce.

»Dobře, Sojko,« řekl ramenatý. »To zatím stačí… Dostal jste se před komisi v Departmentu veřejného zdraví?« zeptal se Maxima.

»Ano.«

»Uznali vás?«

»Samozřejmě.«

»Bez omezení?«

»Do kartičky mi napsali jen schopen.«

»Co si myslíte o Bojové legii?«

»Dnes si myslím, že je to bezduchý nástroj v číchsi rukou. Nejspíš v rukou těch veleslavných Ohňostrůjců. Ale mnohému ještě nerozumím.«

»Tak co si myslíte o Ohňostrůjcích?«

»Myslím si, že je to špička vojenské diktatury. V prostředcích si nevybírají, ale jejich cíle…« Maxim zakroutil hlavou.

»To je pravda,«

zastala se ho Ordi, která promluvila poprvé za celou dobu. »Sama jsem to viděla. Škrábal brambory a pořezal si prst. Za půl hodiny mu na tom místě zůstal jen bílý šrám a druhý den už tam neměl vůbec nic. Řekla bych, že to skutečně bude horal. Gel mi vyprávěl o starobylé horalské medicíně — oni totiž umějí rány zaříkávat.«

»Ach, zase horalská medicína…?« zabručel otráveně Doktor a zavinul se do dalšího mračna kouře. »No prosím, dejme tomu. I když pořezaný prst je jedno a sedm kulí z armádní pistole z bezprostřední blízkosti zase něco docela jiného, ale budiž… To, že se rány tak rychle zahojily, není to nejpozoruhodnější. Já bych byl rád, kdyby mi někdo vysvětlil jinou věc. V tom mladém muži je sedm zacelených průstřelů. Pokud jsou to skutečně průstřely po kulkách z armádní pistole, pak minimálně čtyři z nich — a to prosím každý zvlášť — byly smrtelné.«

Lesník tlumeně hvízdl a sepjal ruce jako k modlitbě.

»Co to má ksakru znamenat?« zaklel ramenatý.

»Můžete mi věřit,« pokračoval Doktor. »Průstřel srdce, průstřel páteře a dva průstřely jater. K tomu všemu připočtěme velkou ztrátu krve. Plus nevyhnutelnou sepsi. Plus evidentní absenci sebemenších stop po kvalifikovaném lékařském zásahu. Massarakš, a to by docela klidně stačila ta kulka v srdci!«

»Co vy na to!« zeptal se statný chlap Maxima.

»Mýlí se,« řekl Maxim. »Všechno určil naprosto správně, ale přesto se mýlí. Pro nás tyhle rány nejsou smrtelné. To kdyby mě rytmistr zasáhl do hlavy…, jenže do hlavy mě nezasáhl… Pochopte, Doktore, vy si ani neumíte představit, jak životaschopné je takové srdce nebo játra…«

počkejte, Lesníku,

okřikl ho nakvašeně ramenatý. »A posuňte ten svůj sud někam stranou, nic nevidím… Tak co, Doktore?«

Doktor ještě jednou přejel po Maximově hrudníku chladnými prsty, zahalil se tabákovým dýmem a vrátil se na své místo.

»Jářku, Lesníku, nalej mi,« řekl. »Takováhle událost se musí zapít… Oblečte se…,« otočil se k Maximovi. »A neculte se pořád jako jelimánek. Mám k vám několik otázek.«

Maxim se oblékl. Doktor usrkl z hrnku, svraštil čelo a zeptal se:

»Kdy že to po vás stříleli?«

»Před sedmačtyřiceti dny.«

»A z čeho to bylo?«

»Z pistole. Z armádní pistole.«

Doktor se znovu napil, zachmuřil se ještě víc a sdělil ramenatému:

»Krk bych na to dal, že po tomhle fešákovi skutečně někdo střílel z armádní pistole, a z velice krátké vzdálenosti, ovšem ne před sedmačtyřiceti dny — přinejmenším tak před stosedmačtyřiceti… Kde jsou střely?« vyhrkl najednou bez přípravy na Maxima.

»Ty vyšly ven a já je zahodil.«

»Poslyšte…, Maku…, jestli se nemýlím, vy lžete. Přiznejte se. Jak vám to udělali?«

Maxim si skousl ret.

»Mluvím pravdu. Vy prostě nevíte, jak rychle se nám hojí rány. Já nelžu.« Odmlčel se. »Jestli chcete, tak to zkusíme. Řízněte mě do ruky. Když rána nebude hluboká, dokážu ji zatáhnout za deset patnáct minut.«

»Potmě ho prohlížet nemůžu,« utrhl se podrážděně Doktor.

»Tak si rozsviťte,« poradil společnosti kolem stolu Maxim. »Já vás stejně vidím.«

Ticho.

»Jak to, že nás vidíte?« zeptal se ramenatý.

Maxim pokrčil rameny.

»Prostě vás vidím.«

»Co je to za nesmysly,« rozhořčil se Memo. »Tak mi tedy řekněte, co teď dělám.«

Maxim se ohlédl.

»Namířil jste na mě — lépe řečeno na Doktora, ale myslíte si, že na mě — lehký kulomet. Vy jste Memo Gramenu a já vás znám. Na levé tváři máte jizvu, kterou jste tam předtím neměl.«

»Noktoptie,« zahuhlal Doktor. »A rozsviťte, ať nevypadáme jako trumberové. On nás vidí, a my jeho ne.« Nahmatal před sebou sirky a začal škrtat jednu za druhou. Lámaly se.

»Ano,« řekl Memo. »To je samozřejmě hloupé. Ale odsud vyjde buď jako náš člověk, nebo nevyjde vůbec.«

»Dovolíte?« oslovil Maxim Doktora, sebral mu sirky a zapálil svíčku.

Všichni zamhouřili oči a zakryli si je před oslněním dlaní. Doktor si okamžitě zapálil.

»Svlékněte se,« pobídl Maxima, popraskávaje dýmkou.

Maxim si stáhl halenu z režného plátna přes hlavu. Všichni se zvědavě zadívali na jeho prsa. Doktor se vyhrabal od stolu, přistoupil k Maximovi a postupně si ho natáčel na všechny strany a dotýkal se ho pevnými prsty. Bylo ticho. Nakonec vlasatý s lítostí v hlase podotkl:

»Pěknej chlapec… Měl jsem taky syna…, taky takovýho…«

Nikdo mu neodpověděl; muž se ztěžka zvedl, zašátral v koutě a s obtížemi vyvalil na stůl obrovský opletený demižon se třemi hrnky.

»Musíme se vystřídat,« vysvětlil, »nádobí je málo. Pokud by měl někdo hlad, nějakej sýr se tu najde. A chleba taky…«

Lhaní skončilo a dál už to šlo lépe. Snažil se mluvit co nejstručněji, ale zároveň nevynechat nic z toho, co považoval za podstatné.

»…Odvedl jsem je lomem co nejdál, přikázal jim, aby utíkali, a sám jsem se pomalu vrátil zpátky. Pak mě rytmistr několika ranami prostřílel. V noci jsem se probral, vylezl jsem z lomu ven a zanedlouho narazil na pastvinu. Přes den jsem se schovával v křoví a spal jsem, v noci jsem se nikým nepozorován kradl ke kravám a pil jejich mléko. Za několik dní jsem se trochu zotavil. Dostal jsem od pastevců nějaké hadry, došel do vesnice Kachny a vyhledal tam Illi Taderovou. Ostatní už víte.«

Nějakou dobu všichni mlčeli. Potom nějaký muž, jasný venkovan s vlasy až na ramena, rozpačitě podotkl:

»Tomu nerozumím. Proč si nepamatujete svou minulost? Já bych řek, že něco takovýho se nemůže stát. Ať k tomu něco řekne tady Doktor.«

»Stává se to,« poznamenal úsečně Doktor. Byl hubený, utrápený, a v prstech zamyšleně točil dýmkou. Zřejmě se mu strašně chtělo kouřit.

»Proč jste neutekl společně s odsouzenci?« zeptal se ramenatý.

»Zůstal mi tam Gaj,« odpověděl Maxim. »Doufal jsem, že odejde společně se mnou…« Umlkl, protože si vzpomněl na bledou, zmatenou Gajovu tvář, na příšerné rytmistrovy oči, na horké šťouchance do prsou a břicha i na pocit křivdy a bezmocnosti. »Byla to samo sebou hloupost, ale to jsem v tu chvíli nechápal.«

»Zúčastnil jste se nějakých operací?« zeptal se zezadu tlustý Memo.

»O tom už jsem mluvil.«

»Tak to zopakujte!«

»Zúčastnil jsem se jedné operace, kdy byli zatčeni Ketšef, Ordi, vy a ještě dva další, kteří neuvedli svá jména. Jeden z nich byl jednoruký.«

»Čím si vysvětlujete chvat, s jakým vás rytmistr nasazoval do akcí. Vždyť aby kandidát získal nárok na zkoušku krví, musí se zúčastnit nejméně tří operací.«

»Nevím. Pochopil jsem jen tolik, že mi nedůvěřoval. Sám nechápu, proč mě poslal popravovat odsouzence…«

»A proč vlastně střílel on po vás?«

»Řekl bych, že se lekl. Chtěl jsem mu sebrat pistoli…«

»Tomu nerozumím,« řekl zase muž s dlouhými vlasy. »Samý žvásty, prázdný slova. Na vašem místě bych ho prohlíd, Doktore. Tý historce s rytmistrem se mi nějak nechce věřit.«

Když polomy skončily,

Maxim spatřil za stromy další palouk a na něm polozborcený roubený dům se zatlučenými okny. Planinka byla zarostlá vysokou travou, ale Maxim bez obtíží zaznamenal, že se tudy rozhodně chodilo, dávno i docela nedávno. Scházeli se k domu opatrně a snažili se dorazit pokaždé z jiné strany. Strážný otevřel tmavé skřípavé dveře a vstoupil do temné zatuchlé síně. Člověk, který je sledoval, zůstal venku. Strážný zvedl padací dveře do sklepa a vybídl Maxima »sem, ale opatrně…« Ve tmě špatně viděl. Maxim sešel po dřevěných schodech dolů.

Ve sklepě bylo teplo a sucho a kolem dřevěného stolu tu seděli nějací lidé: směšně poulili oči ve snaze prohlédnout si příchozího. Maxim poznal jen dva: Ordi, dceru staré Illi Taderové, a tlustého Mema Gramena, který seděl hned pod schody s kulometem položeným na kolenou. Nahoře těžce žuchl masivní poklop a někdo se zeptal:

»Co jste zač? Řekněte nám něco o sobě.«

»Můžu se posadit?« zeptal se Maxim.

»Ano. Samozřejmě. Pojďte sem, odkud na vás mluvím, a narazíte na lavici.«

Maxim se posadil a prohlédl, si zbytek osazenstva — kromě něj tu seděli ještě čtyři další. Ve tmě mu připadali šedí a ploší jako na staré vybledlé fotografii. Vpravo seděla Ordi a naproti statný ramenatý muž, který ho oslovil. Nepříjemně připomínal rytmistra Čača.

»Vyprávějte,« vybídl ho znova.

Maxim si povzdechl. Moc se mu nechtělo začínat nové seznámení lží, ale nedalo se nic dělat.

»Svou minulost neznám,« spustil nakonec. »Říká se, že jsem horal. Snad. Nevzpomínám si. Jmenuji se Maxim Kammerer. V Legii mi říkali Mak Sim. Vzpomínám si na své osudy od chvíle, kdy jsem byl zadržen v lesích u Modrého Hada…«

Strážný mu tlumeně přikázal »počkejte tady!« a odešel — zmizel mezi keři a stromy. Maxim se posadil na parízek uprostřed palouku, zastrčil ruce do kapes plátěných kalhot a čekal. Les byl starý a zanedbaný, dusil ho podrost a od prastarých svraštělých kmenů to zavanulo trouchnivinou. Bylo tu vlhko. Maxim se tetelil, cítil, že se mu dělá zle, nejraději by poseděl někde na sluníčku a zahřál si rameno.

V křoví nedaleko něj někdo byl, ale Maxim si toho nevšímal: sledovali ho už od vesnice, a on proti tomu nic neměl. Zvláštní by spíš bylo, kdyby mu hned bezvýhradně uvěřili.

Odněkud z boku na palouk vyšla malá holčička v obrovském záplatovaném svetru a s košíčkem v ruce. Vykulila na Maxima zvědavé oči a upřeně ho sledovala, dokud ho, klopýtaje travou a zamotávaje se do ní, neobešla kolem dokola. Nějaké zvířátko podobné veverce se mihlo v křovinách, vyjelo na strom, pohlédlo dolů, polekalo se a zmizelo. Bylo ticho, jen někde daleko nepravidelně klepal motor — na jezeře se sklízelo rákosí.

Člověk ve křoví neodcházel a provrtával Maximova záda nevraživým pohledem. Bylo to protivné, ale musí si zvykat. Teď už to takhle bude pořád. Obydlený ostrov proti němu vytáhl do boje, střílel po něm, slídil za ním a nevěřil mu. Maxim zaklimbal. Poslední dobou si často zdříml v těch nejnevhodnějších okamžicích. Usínal, probouzel se a zase usínal. Ani se nepokoušel s tím zápolit: přál si to organismus a ten tomu musí rozumět nejlíp. To přejde, hlavní je se tomu nebránit.

Zašustily kroky a strážný řekl »pojďte za mnou«. Maxim se zvedl a s rukama stále v kapsách vykročil za ním, s očima jako přilepenýma k jeho mokrým holínkám. Vnořili se do lesa a v kruzích a složitých kličkách se pozvolna přibližovali k jakémusi obydlí, k němuž to po přímce muselo z palouku být, co by kamenem dohodil. Pak se strážný rozhodl, že už Maxima zmátl dost, a pustil se rovnou přes porost a polomy, přičemž jako správný člověk z města působil takový hluk a praskot, že Maxim přestal slyšet kroky toho, co se kradl kousek za ním.

Gaj

Gajovi se před očima všechno rozmazalo, zničeně klesl na stupátko auta. Nohy by ho bývaly neudržely. V uších mu ještě pořád znělo odporné pružné křupání střel vnikajících do těla toho zvláštního milovaného člověka… Trochu se vzpamatoval, ale ještě několik minut si netroufal vstát.

Světlé hnědé Makovo tělo leželo mezi bílorůžovými kameny a samo bylo stejně nehybné jako kterýkoli z nich. Pan rytmistr stál na stále stejném místě s pistolí dál připravenou k palbě a dychtivě kouřil. Gajovi nevěnoval pozornost. Když cigareta dohořela až ke rtům a on se spálil, špačka vyplivl a postoupil o dva kroky směrem k zabitému. Ten druhý krok už ovšem byl hodně krátký. Až k mrtvému se nakonec přistoupit neodhodlal. Ránu jistoty tedy vypálil asi z deseti kroků, jenže nezasáhl. Gaj si všiml, jak se vedle Makovy hlavy rozstříkl obláček kamenného prachu.

»Massarakš!« zasípal pan rytmistr a snažil se zasunout pistoli zpátky do pouzdra.

Zasouval ji tam dlouho, potom pouzdro pořád nějak nemohl zapnout, potom přistoupil ke Gajovi, vzal ho zmrzačenou rukou za blůzu stejnokroje u krku, rázným škubnutím ho postavil na nohy a roztahuje slova jako opilec mu tvrdě vydechl do tváře:

»Budiž. Zůstaneš kaprálem. Ale v Legii nemáš co pohledávat… Napíšeš si žádost o převelení k armádě. Hajdy do auta!«

Gaj zakroutil hlavou.

Chtěl něco říct, něco vysvětlit, ale nebyl čas a chyběla ta správná slova. Pan rytmistr vytáhl zbraň.

»Kandidáte Sime! Do vozu!« skřípěl přiškrceně jeho hlas.

»Tak jdeš se mnou?« zeptal se Mak.

Gaj znovu zakroutil hlavou. Díval se na pistoli v ruce pana rytmistra, přemýšlel jen o jednom a to jediné už dobře věděl: Mak bude zabit. A neměl ani zdání, co si počít.

»No dobře,« řekl Mak. »Já si tě najdu. Všechno se dovím a najdu si tě. Tohle není nic pro tebe. Polib za mě Radu.«

Otočil se a šel, kráčeje po kamenné drti bosými chodidly stejně lehce jako v holínkách, a Gaj, který se třásl jako při záchvatu zimnice, němě zíral na jeho široká trojúhelníková záda a čekal na výstřel, na černou dírku pod přítelovou levou lopatkou.

»Kandidáte Sime,« řekl pan rytmistr, aniž zvýšil hlas. »Vraťte se! Přikazuju vám, abyste se vrátil. Jinak budu střílet.«

Mak se zastavil a otočil se.

»Střílet?« zeptal se. »Na mě? A proč? Ostatně to není důležité… Dejte mi tu pistoli.«

Pan rytmistr, který až do této chvíle držel pistoli u boku, namířil hlaveň proti Makovi.

»Počítám do tří,« upozornil ho. »Posaď se do auta, kandidáte Sime. Raz!«

»Já jsem vám snad řekl, abyste tu pistoli dal sem,« vedl Mak dál svou, napřáhl ruku k rytmistrovi a vykročil k němu.

»Dva!«

»To ne!« vykřikl Gaj.

Pan rytmistr vystřelil. Mak už byl blízko. Gaj viděl, jak ho střela zasáhla do ramene a jak se zapotácel, jako by narazil na nějakou překážku.

»Hlupáku!« řekl Mak klidně. »Dejte sem tu zbraň, vy vzteklý hlupáku!«

Nezastavil se a dál postupoval na pana rytmistra s rukou nataženou po zbrani a z rány na rameni najednou prudce vychrstla krev. Pan rytmistr vyrazil zvláštní skřípavý skřek, couvl a rychle za sebou vypálil tři další rány, přímo do široké snědé hrudi. Maka výstřely odhodily kousek stranou, upadl na záda, hned se zase vztyčil, znovu upadl a pan rytmistr, který napětím bezděky přidřepl, do něj vypálil další tři kulky. Mak se převalil na břicho a strnul.

Gaj

Gaj se na něj překvapeně zadíval. Pan rytmistr se šklíbil.

»Co se tak na mě díváš? Co čučíš jako svině na uzenou šunku? Tvůj kamarád dezertoval, je to zbabělec a zrádce! Jasný, vojíne Gaale?«

Gaj se cítil zaskočen. Ani ne tak slovy pana rytmistra, jako spíš jeho tónem. Pan rytmistr byl u vytržení. Pan rytmistr triumfoval. Pan rytmistr se tvářil, jako by právě vyhrál vysokou sázku. Gaj mechanicky pohlédl dolů do lomu a najednou spatřil Maka. Vracel se sám a samopal nesl v ruce za řemen.

»Massarakš!« zasípěl pan rytmistr. Už Maka také viděl a do jeho tváře se vloudil poněkud připitomělý výraz.

Už spolu nepromluvili ani slovo a jen se dívali, jak se k nim Mak zvolna blíží, jak lehce našlapuje po kamenné drti, sledovali jeho klidnou, dobrosrdečnou tvář s podivnýma očima a Gajovi se to v hlavě všechno zašmodrchalo: ať je to jak chce, výstřely slyšet nebylo… Přece je nezaškrtli… nebo neumlátil pažbou…? On, Mak, a ženu! Kdepak, to je nesmysl… Ale nestřílelo se, určitě se nestřílelo…

Patnáct kroků od nich Mak zůstal stát a s pohledem upřeným do očí pana rytmistra mu samopal mrštil pod nohy.

»Sbohem, pane rytmistře,« řekl. »Ty nešťastníky jsem pustil a teď bych chtěl odejít i já sám. Tady je vaše zbraň a šatstvo…« Pak pohlédl na Gaje a při rozepínání řemenu mu řekl: »Gaji, tohle je špinavá záležitost, oklamali nás, Gaji…«

Stáhl si holínky i kombinézu, všechno to svázal do uzle a zůstal tak, jak ho Gaj poprvé spatřil na jižní hranici — téměř nahý, jen ve stříbřitých trenýrkách a dokonce bez obuvi. Přistoupil k vozu a položil ranec na kapotu. Gaj se zděsil. Pak si všiml pana rytmistra a zděsil se ještě víc.

»Pane rytmistře!« vykřikl. »To ne! On se zbláznil! On už zase…«

»Kandidáte Sime!« zachrčel pan rytmistr s rukou na pažbě revolveru. »Okamžitě se posaďte do vozu! Jste zatčen!«

»Ne,« opáčil klidně Mak. »To se vám jen zdá. Jsem svobodný. Přišel jsem pro Gaje. Jdeme, Gaji! Podfoukli tě. Jsou to špinavci. Dřív jsem o tom dlouho pochyboval, ale teď jsem si jist. Jdeme.«