»
Paluba byla pustá, k prolamovanému plechu pevně lnuly uschlé vodní řasy, jako by železo porostlo sleželými vlasy. Nad hlavou mu jako obrovská skvrnitá houba visela nakloněná palubní nástavba, v jejímž boku zel široký rozšklebený šrám. Gaj vykročil, zarachotil holínkou po kovu, nástavbu obešel a narazil na žebříček ještě vlhkých kovových kramlí, vedoucích někam vzhůru; přehodil si samopal na záda a chytil se prvních příček. Lezl dlouho, celou věčnost dusným tichem, vstříc nevyhnutelné záhubě, vstříc věčné smrti, nemotorně se vyhrabal až nahoru a zůstal nehybně stát na všech čtyřech. Obluda už ho očekávala, poklop byl dokořán, jako by se už dobrých sto let nezavíral, dokonce i ty panty zřejmě znovu přirezly — jako by mrtvá loď chtěla říct: Račte, jen dál…! Gaj přilezl k černé roztlemené hubě a nahlédl do ní… Hlava se mu zatočila a udělalo se slabo kolem žaludku. Z ocelového hrdla prýštilo pevné, hmatatelné ticho, léta a léta stojatého zatuchlého ticha. A Gaj si představil, jak tam ve žlutém shnilém světě, přimáčknutý tunami onoho ticha, na život a na smrt zápolí sám proti všem jeho vzácný přítel Mak, zmítá sebou z posledních sil a volá: »Gaji, Gaji!« a ticho jen s úšklebkem, ledabyle a beze zbytku polyká ty výkřiky a stále se navaluje, tiskne Maka pod sebe, dusí ho a drtí. Dál už se to nedalo snášet a Gaj se odevzdaně vnořil do tmavého průlezu.
Plakal, spěchal, nakonec se propadl do prázdna a zarachotil někam dolů, aby po několikametrovém pádu žuchl do písku. Byla tu železná, uprášenými lampičkami, řídce rozházenými po stropě, chabě osvětlená chodba, jejíž podlaha se pod šachtou s příkrým schodištěm za ta léta potáhla tenkou vrstvou písku. Gaj rychle vyskočil na nohy: stále ještě spěchal, stále se strašně bál, aby nepřišel pozdě — a běžel, kam ho oči vedly, a zoufale křičel:
»Už jsem tady, Maku! Jdu k tobě…, už jdu…«
»Co hulákáš?« okřikl ho nevlídně Maxim, který jako by se náhle vysunul ze zdi. »Stalo se něco? Neškrábl ses do prstu?«