Přidržel si zbraň, poklusem docupital k Maximovi a bez obalu se ho zeptal, jaké teď mají plány.
Maxim mu ochotně odpověděl, že momentálně žádné určité plány nemají a nezbývá než se spolehnout na náhodu. Nezbývá než doufat, že se k pobřeží přiblíží nějaká bílá ponorka a oni se k ní dostanou dřív než legionáři. Ale protože čekat na takovou náhodu uprostřed vyschlých písčin je potěšení dost problematické, je třeba pokusit se dojít až do Lázní, které musí být pár kilometrů odtud. Město bude samozřejmě dávno zničené, ale prameny se s největší pravděpodobností uchovaly a vůbec se tam rozhodně najde střecha nad hlavou. Přenocujeme ve městě a pak se uvidí. Není vyloučeno, že na pobřeží budeme muset vydržet pěkných pár desítek dní.
Gaj opatrně poznamenal, že tenhle plán mu připadá dost pochybený, Maxim s ním ochotně souhlasil a s nadějí v hlase se zeptal, zda Gaj náhodou nemá v zásobě nějaký jiný, moudřejší projekt. Gaj mu sdělil, že žádný jiný plán ho bohužel nenapadá, ale že by měli mít na paměti možnou přítomnost četnických tankových hlídek, které se, pokud je mu známo, dostávají po pobřeží hodně daleko na jih. Maxim se zachmuřil a řekl, že to je špatné, že je třeba mít oči a uši všude a nenechat se zaskočit, a potom se chvíli Gaje se živým zájmem vyptával na taktiku těchto hlídek. Když se dověděl, že tanky sledují spíš moře než břeh a že nejlépe se jejich pozornosti dá uniknout tak, že si člověk prostě lehne do písku, uklidnil se a zapískal si nějaký neznámý pochod.
Za zvuků tohoto pochodu odrázovali ještě asi dva kilometry a Gaj celou tu dobu přemýšlel, jak by se měli zachovat, kdyby je hlídka přece jen vyčenichala, a když to vymyslel, svěřil se se svým nápadem Maximovi:
»Kdyby nás objevili, nalžeme jim, že mě unesli degeneráti a že tys to viděl, vyrazil jsi za nimi a osvobodil mě. Pak jsme dlouho bloudili po lesích, až jsme dneska vyšli na tohle pobřeží…«
»A co z toho budeme mít?« zeptal se bez zvláštního nadšení Maxim.
»Přinejmenším to,« rozzlobil se Gaj, »že nás nepicnou hned na místě.«
»Tak to ne,« ohradil se tvrdě Maxim. »Po mně už nikdo střílet nebude, a po tobě taky ne…«
»A když pojedou na tanku?«
»Tak co?« opáčil pohrdavě Maxim. »To je toho — tank…«
Gaj se na chvilku odmlčel a pak zamyšleně poznamenal:
»Ale řeknu ti, že zmocnit se tanku by vůbec nebylo špatné.«
Gaj viděl, jak se Mak pro jeho nápad nadchl.
»To je výborný nápad, Gaji. A takhle to taky provedeme. Sebereme jim tank. Jakmile se objeví, vystřel do vzduchu, já dám ruce za záda a ty mě povedeš přímo k nim. Tam už to bude moje starost. Koukej se držet stranou, abys mi náhodou nepřišel pod ruku, a hlavně už nestřílej…!«
Gaj pookřál a navrhl, že by mohli vylézt nahoru na duny, kde je bude vidět už zdálky. A tak to taky udělali. Vyšplhali se na duny.
A okamžitě uviděli bílou ponorku.