Gaj se s obtížemi křečovitě nadechl a trhl límcem své kombinézy. V uších mu zvonilo, svět před očima plul a kolébal se. Svět byl v mlze, ale ta mlha se rychle rozplývala, svaly ještě trnuly a v hrdle mu nepříjemně šimralo. Pak spatřil Maximovu ztmavlou, zachmuřenou, snad dokonce krutou tvář. Vybavila se mu letmá vzpomínka na cosi slastného a hned zase pominula a bůhvíproč se mu k nesnesení zachtělo postavit se do pozoru a srazit podpatky. Gaj ovšem chápal, že se to nehodí, že se Maxim rozzlobil.
»Něco jsem provedl?« zeptal se nejistě a poplašeně se rozhlédl.
»To já jsem provedl,« odpověděl Maxim. »Úplně jsem zapomněl na ten neřád.«
»Na co?«
Maxim se vrátil do svého křesla, položil ruku na knipl a zadíval se kupředu.
»Na věže,« vysvětlil Gajovi nakonec.
»Na jaké věže?«
»Vzal jsem to moc na sever. Dostali jsme se do paprskového úderu.«
Gaj se zastyděl.
»Hulákal jsem Ocelové chlapce?« zeptal se.
»To by nebylo to nejhorší,« odpověděl Maxim. »Ale nic, příště budeme opatrnější.«
Gaj se s nevýslovně trapnými pocity odvrátil a zoufale se pokoušel vzpomenout si, co vlastně dělal, ale pak se věnoval krajině dole pod letadlem. Žádnou věž neviděl a pochopitelně nemohl vidět ani hangár a pole, z něhož vzlétli. Na zemi se pomalu šinula stále táž deka sešitá z pestrobarevných cárů a ještě bylo vidět řeku, matného kovového hádka, mizejícího v mlhavém oparu daleko před nimi, kde se už za chvíli mělo jako stěna zdvihnout k nebi moře… Co jsem asi tak mohl plácat, přemýšlel Gaj. Nejspíš nějaké úděsné žvásty, protože Maxim je hrozně rozladěný a rozrušený. Massarakš, možná se mi na chvíli vrátily moje četnické manýry a já ho urazil! Kde je ta prokletá věž? Teď by byla mimořádná příležitost hodit na ni bombu…