Nejsprávnější by mi připadalo vrátit se zpátky na sever a jednat tam na vlastní pěst. Jen si vzpomeňte, co řekl Čaroděj — vy jste síla. A pak, v jednom máte pravdu: soustava věží musí mít někde Centrum. A moc nad severem má ten, kdo vládne v tomto Centru. To byste si měl pořádně zapsat za uši.«
»Obávám se, že to by nebylo nic pro mě,« pronesl pomalu Maxim. »Zatím ještě nemohu říct proč, ale cítím, že to opravdu není nic pro mě. Já se nechci stát pánem Centra. V jednom však s vámi souhlasím — ani tady, ani na poušti nemám co pohledávat. Poušť je příliš daleko, a tady se není o koho opřít. Mnohé se teprve musím dovědět: je tu ještě Pandea, Honti, hory, někde v oceáně je Ostrovní říše… Slyšel jste o bílých ponorkách? Ne? To já ano, tady Gaj taky a známe člověka, který je viděl a bojoval s nimi. A to je podstatné — ponorky mohou bojovat… No nic.« Maxim vyskočil. »Nemá smysl otálet. Díky, princi-vévodo, moc jste nám pomohl. Půjdeme, Gaji.«
Vykročili na náměstí a zastavili se u nataveného pomníku. Gaj se teskně rozhlédl. Kolem se ve žhavém oparu kolébaly žluté rozvaliny, bylo dusno a vznášel se tu nějaký puch, jenže Gajovi se z tohoto sice děsivého, leč již zabydleného místa nechtělo zase odcházet jinam, znovu se vláčet lesy a vydat se dobrovolně do rukou všech zlověstných náhod, které tam na člověka číhají při každém nadechnutí… Kéž by se teď mohl vrátit do svého pokojíku, pohrát si s holohlavou Tangou, konečně jí vyrobit slíbenou pistolku z vystřelené nábojnice, nelitovat, massarakš, a vystřelit pro nebohou holčičku jeden náboj jen tak zbůhdarma, pánubohu do oken…
»Kam tedy nakonec zamíříte?« zeptal se princ-vévoda, který si před pískem a prachem chránil tvář svým ohmataným, vybledlým kloboukem.
»Na západ,« odpověděl Maxim. »K moři. Jak je to odsud daleko?«
»Tři sta kilometrů,« pronesl princ-vévoda zamyšleně. »A budete muset překonat silně zamořené prostory… Poslyšte,« dodal po krátké odmlce, »a co kdybychom to udělali takhle…?« Dlouho neřekl nic a Gaj už začal netrpělivě přešlapovat, ale Maxim nespěchal, čekal, »Jistě, nač by mi byl!« mávl nakonec princ-vévoda rukou. »Upřímně řečeno jsem si ho schovával pro sebe, myslel jsem si, že až bude dočista zle, až to nervy dál nevydrží, sednu si do něj a vrátím se domů a tam ať si mě třeba popraví… Ale teď…? Už je pozdě…«
»Letadlo?« zeptal se rychle Maxim a s nadějí se na prince-vévodu zadíval.
»Ano. Horský orel. Říká vám tenhle název něco? Samozřejmě ne… A vám, mladý muži? Taky ne… Kdysi to býval nejslavnější bombardér, pánové, Horský orel, osobní bombardér Jeho císařské Výsosti prince Kirnu, Rytíře čtyř zlatých praporů… Pokud se dobře pamatuji, vojáky nutili biflovat se to zpaměti… Vojíne ty a ty! Řekni plný název osobního bombardéru Jeho císařské Výsosti! A ten se musel hned drmolit… Ano… Tak ten se mi podařilo uchovat. Nejdřív jsem s ním chtěl evakuovat raněné, ale bylo jich příliš mnoho. A pak, když všichni ranění zemřeli… Ach, darmo mluvit. Vezměte si ho, chlapče. A leťte. Paliva je tam tak na cestu kolem poloviny světa…«
»Děkuji vám,« řekl Maxim. »Děkuji vám, princi-vévodo. Nikdy na vás nezapomenu.«
»Prosím vás, o mě nejde,« zrozpačitěl stařec. »Nedělám to kvůli sobě… Ale pokud se vám něco podaří, můj milý, nezapomeňte na ty tady.«
»Podaří,« ujistil ho Maxim. »Podaří, massarakš! Musí se to zdařit, svědomí nesvědomí…! A nikdy na nikoho nezapomenu!«