Gaj zašilhal po Maximovi. Přítel Mak seděl s nohou podtaženou pod sebe — obrovský, hnědý, nehybný jako skála, vlastně ne, spíš jako obří akumulátor, schopný vychrlit veškerou svou energii během okamžiku. Zíral do temného kouta na Čaroděje, ale Gajův pohled okamžitě ucítil a otočil se k němu. A Gaje z ničeho nic napadlo, že přítel Mak už není ten dřívější Mak. Napadlo ho, že Mak se už dávno nerozzářil svým legendárním oslnivým úsměvem, už dávno nezpíval své horalské písně, ale jeho oči ztratily někdejší laskavost a vlídnou čtveračivost, že ztvrdly, nějak zeskelnatěly, jako by to ani nebyl Maxim, ale rytmistr Čaču. A ještě ho napadlo, že přítel Mak už dávno nepobíhá po všech koutech jako veselý zvědavý pes, naopak zvážněl a vkradla se do něj taková podivná drsnost, cílevědomost a věcná soustředěnost, jako by sebou samým mířil do jistého cíle, známého jen jemu… Od chvíle, kdy do něj Čaču nasypal celý zásobník těžké armádní pistole, se Mak moc a moc změnil. Dřív litoval všechny a každého, kdežto dnes nelituje nikoho. Inu což, možná to ani jinak nejde…