No dobrá, pomyslel si Gaj ochable, tak se s tím vyrovnám. Když to řekl Maxim. Žádný člověk, žádný Ohňostrůjce, žádný bůh — Maxim… A ještě řekl: Vztekej se. Jak tě to vezme, vždycky si vzpomeň, hromaď v sobě nenávist. Brzy ji budeš potřebovat, protože nejsi sám, takových je vás čtyřicet miliónů, takhle ohloupených a otrávených… Těžko tomu uvěřit, massarakš, když člověk celý život strávil v přísně vyřízených řadách, kde vždycky věděl, co a jak, všechno bylo jednoduché, všichni byli pohromadě a bylo příjemné být jako ostatní. Ale to ne, to přišel, donutil našince, aby se do něj zamiloval, zničil mu kariéru a nakonec ho doslova za límec vyrval z řady a dovlekl do jiného života, jehož cíl je nepochopitelný, prostředky, jak ho dosáhnout, taky, a kde člověk — massarakš a ještě jednou massarakš — o všem musí přemýšlet sám, rozhodovat sám, všechno sám… Ano… Vytáhl ho za límec, otočil hubou zpátky, k rodnému hnízdu, k tomu nejdražšímu, co člověk kdy měl, a vykřičel na něj, že je to smetiště, hnus, mrzkost a lež… Přísně vzato na Gajově předešlém životě opravdu není nic pěkného. Když si vzpomene na sebe osobně, je mu z toho zle, z kluků jakbysmet, o panu rytmistru Čačovi ani nemluvě… Gaj nakvašeně vsadil závěr zpátky do zbraně a cvakl pojistkou. A znovu ho zaplavila ochablost, apatie a vůle k tomu, aby zasunul i zásobník, už mu nezůstala žádná. Je to špatné, moc špatné…
Zkřížené skřípající dveře se otevřely, dovnitř se vsunula malá ustaraná dětská tlamička, v podstatě docela sympatická, nebýt ovšem holé lebky a zanícených víček bez řas — Tanga, děvčátko ze sousedství.