»Strýček Mak vám vzkazuje, abyste šli na náměstí! Všici už jsou tam, čeká se jen na vás!«
Gaj ponuře zašilhal po dívence, po tom chatrném tílku v hadřících z hrubé pytloviny, všiml si nenormálně tenkých ručiček jako slámky, pokrytých hnědými skvrnami, křivých nožek s opuchlými koleny, udělalo se mu zle a sám před sebou se zastyděl za svou štítivost — je to dítě, ale kdo za to může? Uhnul očima a řekl:
»Nejdu. Vyřiď jim, že je mi špatně. Že jsem nemocný.«
Dveře vrzly, a když znovu zvedl oči, holčička už byla pryč. Otráveně mrštil samopalem na lůžko, došel k oknu a vyklonil se ven. Děvčátko závratnou rychlostí metelilo prašnou soutěskou mezi zbytky zdí, po chvíli se na ni v někdejší ulici pokusil pajdavě zavěsit nějaký capart, jenže hned klopýtl, praštil sebou, zvedl hlavu, na okamžik strnul a pak se rozeřval hlubokým příšerným basem.
Z trosek vyskočila matka. Gaj chvatně ucukl zpátky do místnosti, energicky zakroutil hlavou a vrátil se ke stolu. Ne, na tohle si nezvyknu, asi jsem špatný člověk… Dostat tak do rukou toho, kdo za takovou hrůzu může, to bych cíl určitě neminul… Ale stejně — proč si nemůžu zvyknout? Proboha, za ten měsíc už jsem toho viděl tolik, že by to stačilo na dobrou stovku fantasmagorických snů…
Mutanti žili v nevelkých komunitách. Někteří kočovali, lovili zvěř a hledali pohostinnější místa, pátrali po takových cestách na sever, které by se vyhýbaly legionářům a strašným oblastem, kde přicházeli o rozum a obvykle na místě umírali na záchvaty nesnesitelných bolestí hlavy; jiní žili usedle ve vískách a na farmách, které jakž takž přečkaly boje a výbuchy tří jaderných pum, z nichž jedna vybuchla přímo nad tímto městem a dvě kousek za ním — tam jsou dnes kilometrové lysiny ztuhlé strusky, lesklé jako zrcadlo. Usedlí sili drobnou zplanělou pšenici, obdělávali svoje podivné zahrady, na nichž rostla rajčata jako bobulky a bobule jako rajčata, pěstovali obludný dobytek, na který bylo hrůza se dívat, natož ho jíst. Byl to ubohý národ — mutanti, jižní degeneráti, o kterých si lidé ze severu (ještě docela nedávno včetně Gaje) vykládali všelijaké nesmysly: tiší, chorobně zvláštní, zohavené karikatury normálních lidí. Normální tu byli jen starci, ale těch zbylo velice málo a osud je odsoudil k těžkým neduhům a brzké smrti. Jejich děti a vnuci v tomto světě taky dlouho nevydrželi. Batolat se rodilo hodně, ale téměř všechna umírala hned při porodu nebo krátce po něm. Děti, které přežily, byly slaboučké, neustále je soužily neznámé nemoci, šeredné byly, až bůh bránil, ale všechny se zdály poslušné, hodné a chytré. Jinak se ovšem ukázalo, že mutanti jsou opravdu dobří lidé — hodní, obětaví a mírumilovní… Jedině koukat se na ně nedalo. Dokonce i Maxima ten nezvyk zpočátku deptal, jenže ten se z toho sebral raz dva, pro něj to nic není, on je pánem své nátury…
Gaj zasunul do samopalu zásobník, podepřel si tvář dlaní a zamyslel se. Ano, Maxim…
Maxim si zkrátka vzal do hlavy beznadějnou věc. Usmyslel si, že dá mutanty dohromady, vyzbrojí je a vytlačí Legii zatím alespoň za Modrého Hada. K smíchu — namouduši! Sotva chodí, někteří umírají v chůzi — stačí, aby takový mutant zvedl pytel se zrním a je po něm, a on s nimi chce zaútočit na Legii. Jsou neškolení, slaboučcí, nemají šanci… A i kdyby shromáždil ty jejich průzkumníky. Na celou armádu bez Maxima by stačil pan rytmistr sám, a kdyby vytáhla do boje s Maximem, tak by si pan rytmistr vzal na pomoc rotu. To snad Maxim chápe taky. Jenže přesto už celý měsíc běhá po lesích od občiny k občině, od vísky k vísce, přemlouvá starce a vážené lidi, prostě ty, na koho občiny dají. A mě s sebou taky všude tahal — ten člověk nezná únavy. Ale dědci jít nechtějí a průzkumníky nepouštějí… A teď abych šel na tu poradu… Nejdu.
Svět zesvětlal. Už nebylo tak trýznivé rozhlížet se kolem sebe, krev v žilách se rozproudila rychleji, mlhavě se zaševelily jakési naděje, že dnešní porada skončí fiaskem. Maxim přijde a řekne: A dost, už tady nemáme co pohledávat, a vyrazí dál na jih, do pouště, kde prý také žijí mutanti, ale ne tak nestvůrní, podobnější lidem a taky zdravější. Prý mají něco na způsob státu a snad i armádu. Třeba se to podaří upéct s nimi. I když tam prý je všechno radioaktivní, tam prý sázeli bombu za bombou, schválně, aby terén byl co nejzamořenější… Prý na to dokonce měli nějaké zvláštní pumy.