»A průzkumníky bych mu taky nedával!« zvýšil hlas plešatec. »Co chtějí oni, nás nezajímá… Jim je to jedno, ti doma nebydlí. Takový Šestiprsťák je celé dny a noci na druhé straně. A je to pro ostudu — jen tam krade a chlastá. Jim je hej, ti se zatracených věží bát nemusejí, protože je z toho hlava nebolí. Ale co společnost? Zvěř prchá na jih. Kdo by nám ji sem zaháněl zpátky, kdyby nebylo průzkumníků. Průzkumníky nedávat! A pořádně je přitáhnout, už jsou hrozně zpovykaní. Vraždí tam, kradou vojáky a mučí je, jako by to ani nebyli lidé… Nepouštět, nebo se dočista utrhnou ze řetězu…«
»Nepouštět, nepouštět…,« potvrdilo shromáždění. »Co bychom si bez nich počali? My jsme je krmili a napájeli, my je zplodili a vychovali, to by si měli uvědomit, ale oni místo toho kde můžou, tam koukají vyvést něco po svém…«
Plešatec se konečně uklidnil, posadil se a začal o překot hltat vystydlý čaj. Shromáždění se taky uklidnilo a ztichlo. Starci seděli bez pohnutí a snažili se Maxima nevidět.
Bošku bezmocně pokýval hlavou a řekl:
»Máme my to ale smůlu, takový nešťastný život. My se spásy odnikud nedočkáme. Co jsme komu udělali?«
»Zbytečně jste nás přivedli na svět, to jste udělali,« vykřikl Ořešník. »Vůbec jste nepřemýšleli a zplodili nás do tak všivé doby.« Natáhl před sebe ruku s prázdným šálkem a dodal: »A my to děláme taky tak. Pro hrob. Ano ano, pro hrob…«
»Rovnováha…,« pronesl najednou zvučný ochraptělý hlas. »Už jsem vám to říkal, Maku, ale vy jste mi nechtěl rozumět…«
Zatím nebylo jasné, odkud se ten hlas line. Všichni mlčeli a truchlivě zírali do země. Jen pták, přešlapující na Čarodějově rameni, otvíral a zase zavíral žlutý zoban. Sám Čaroděj seděl nehybně se zavřenýma očima a pevně sevřenými tenkými a suchými rty.
»Doufám však, že teď už jste pochopil,« pokračoval dál hlas — zřejmě ptákův. »Vy tuto rovnováhu chcete porušit. Inu, možné to je, každopádně je to ve vašich silách. Ale proč? To je otázka? Prosí se vás o to někdo? Jak vidíte, tak ne. Co vás tedy žene?«
Pták se načepýřil a zastrčil hlavu pod křídlo, ale hlas zněl dál a Gaj teprve teď pochopil, že to mluví sám Čaroděj, mluví, aniž by rozevřel rty či pohnul jediným svalem v obličeji.