»Jenže nakonec to dopadne takhle,« pravil rozšafně plešatec, co nebyl místní. »Dejme tomu, že barbaři budou opravdu silnější než vojáci. Pobijí vojáky, poboří jejich zatracené věže a zmocní se celého severu. To prosím. Toho nám líto nebude. Ať se tam řežou. Ale jaký my z toho můžeme mít užitek? To by byl náš úplný konec — na jihu barbaři, na severu barbaři, takže nad náma budou taky vládnout barbaři. Nás nepotřebujou, a když nás nepotřebujou, sežerou nás i s chlupama. To je jedna možnost… A teď předpokládejme, že vojáci barbary odrazí. Odrazí je — a celá válka se přes nás povalí na jih. Co pak? Pak je s náma zase zle: na jihu vojáci, na severu vojáci a nad náma tedy taky vojáci. A vojáky — ty známe dobře…«
Shromáždění se rozhýbalo a zamručelo, že to ten plešoun říká správně, že je to všechno přesně tak. Ale plešatec ještě neskončil.
»Nechte mě domluvit!« rozčilil se. »Co jste se tak rozkvákali, proboha? To přece ještě není všechno. Ještě se může stát, že vojáci vyhladí barbary a barbaři zase vyřežou vojáky. Někdo si možná řekne, že to by pro nás bylo nejlepší, konečně bychom tu zůstali sami. Chyba lávky! Budou tady ještě upíři. Dokud žijí vojáci, upíři se schovávají, protože z kulek mají strach a vojáci dostali rozkaz upíry střílet. Ale jakmile vojáci nebudou, je s náma nadobro konec. Upíři nás schroupají i s kostičkama.«
Tato úvaha shromáždění nanejvýš rozrušila.
»Správně to říká!« ozvaly se hlasy. »Koho by napadlo, jaký to na bažinách žijou hlavy otevřený… Je to tak, bratři, na upíry jsme zapomněli… Upíři nespí, ti čekají na svou příležitost… Nic nepotřebujeme, Maku, ať to běží, jak to běželo doposud… Dvacet let jsme to sice s bídou, ale překlepali, tak to překlepeme ještě dalších dvacet — a pak už to bude jedno…«