Gaj ještě chvíli počkal, ale pak opatrně zvedl hlavu, pokud možno tak, aby ji nevystavil bičům mrazivého vzduchu. Maxim tu byl. Seděl v nepřirozeně strnulé póze, pevně svíral velkou páku oběma rukama a jeho oči sledovaly tu přístroje, tu krajinu před letounem. Klouby pod hnědou kůží nápadně zbělely. Bombardér letěl nějak podivně, s nezvykle zvednutou přídí. Motory stály. Gaj pohlédl na křídlo a krve by se v něm nedořezal.
Křídlo hořelo.
»Požár!« zaječel a pokusil se postavit, ale popruhy ho zadržely.
»Seď klidně,« utrousil Maxim koutkem úst a dál napjatě zíral před sebe.
Gaj se vzchopil a taky se zadíval dopředu. Letoun už klouzal docela nízko nad zemí. Z míhání černých a zelených skvrn přecházely oči. A před nimi už se zvedala ocelově lesklá hráz moře. Rozmlátíme se na maděru, pomyslel si Gaj se srdcem v kalhotách. Čert aby vzal prince-vévodu i s tím jeho zatraceným bombardérem, massarakš, to je mi pěkný úlomek staré říše — nebýt jeho, šli jsme si kliďánko pěšky a měli jsme po starostech, kdežto takhle shoříme, pokud neshoříme, tak se roztřískáme, a když se ani neroztřískáme, utopíme se v moři… Copak Maxim, ten se určitě zase vzkřísí, ale já to mám jisté… Nechci!