Vtom bombardér prudce nadskočil. Gaj se kousl do jazyka a Maxim sevřel velkou páku oběma rukama. Něco nebylo v pořádku, něco se stalo… Gaj se neklidně rozhlédl a s úlevou zjistil, že křídla jsou na svých místech a vrtule se otáčejí. Podíval se nad hlavu — v bělavém nebi se pomalu rozpíjely jakési uhlově černé skvrny. Jako kapky tuše ve vodě.
»Co to je?« zeptal se.
»Nevím,« odpověděl Maxim. »Zvláštní věc…« Pronesl ještě dvě neznámá slova a pak ze sebe váhavě vymáčkl: »Útok… nebeských kamenů. Nesmysl, to se nestává. Pravděpodobnost nula celá, nula nula… Že bych je přitahoval?«
Znova pronesl ta neznámá slova a umlkl.
Gaj se ho chtěl zeptat, co jsou to nebeské kameny, ale vtom koutkem oka postřehl nějaký nepřirozený pohyb vpravo dole. Zadíval se bedlivěji. Nad hnědozelenou dekou lesa pomalu kynula špinavě nažloutlá hromada. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je to kouř. Pak se však v útrobách hromady zablesklo, kolmo vzhůru z ní vyklouzlo dlouhé černé štíhlé tělo a ještě v téže vteřině se obzor nebezpečně naklonil, potom se změnil ve svislou stěnu a Gaj zaryl prsty do opěradel. Samopal mu z kolenou spadl a klouzal po podlaze. »Massarakš…,« zasyčel ve sluchátkách Maximův hlas. »Tak takhle je to! Jsem já to ale pitomec!« Obzor se znovu srovnal, Gaj očima hledal šedožlutou hromadu, nenašel ji a najednou přímo před přídí stroje zahlédl nad lesem gejzír barevných cákanců, ze země se znovu jako hora vzdulo žluté mračno, šlehl oheň, k obloze se pomalu zvedlo další dlouhé černé tělo a puklo v oslnivě bílou kouli. Gaj si zakryl oči dlaní. Bílá koule rychle pohasla, nalila se černí a rozpila se v gigantickou kaňku. Podlaha pod nohama se někam propadla. Gaj široce otevřel ústa a zalapal po vzduchu; na okamžik se mu zdálo, že žaludek mu každou chvíli musí vyskočit ven. V kabině se zešeřilo, proti nim bleskurychle klouzal roztrhaný černý dým, olizující okénka, a obzor se znovu zahoupal, takže les teď byl docela blizoučko od levé strany trupu. Gaj zamhouřil oči a schoulil se v očekávání úderu, bolesti, smrti, ztrácel dech a kolem se všechno třáslo a zachvívalo. »Massarakš,« bzučel ve sluchátkách Maximův hlas. »Třiatřicetkrát massarakš…« Do stěny hned vedle nich cosi úsečně a zuřivě zabušilo, jako by po nich někdo z bezprostřední blízkosti pálil z kulometu, do tváře ho udeřil tuhý ledový pramen vzduchu, strhlo mu to přílbu a Gaj se ve snaze ukrýt se někam před řvoucím ledovým vichrem stočil do klubíčka. To je konec, blesklo mu hlavou. Střílejí po nás. Teď nás sundají a my tu uhoříme… Jenže zatím se nic nedělo. Bombardér ještě několikrát jankovitě poskočil, párkrát se náhle propadl a zase se vynořil, ale pak řev motorů umlkl a nastalo příšerné ticho, zaplněné jen svištivým kvílením větru, deroucího se skrz průstřely dovnitř.