»Měli jsme štěstí,« utrousil Maxim. »Startovalo jich dobrých deset.«
»Čeho?« zeptal se Gaj, který si vytřepával vodu z ucha.
»Raket… Úplně jsem na ně zapomněl… Tolik let tu čekaly, až poletíme, a vidíš, dočkaly se… Že mě to nenapadlo?«
Gaj si nespokojeně uvědomil, že jeho to mohlo napadnout taky, ale jak je vidět, nenapadlo. Přece mohl před dvěma hodinami říct: Jak tam chceš letět, Maku, když les je plný podzemních šachet s raketami? Ne, princi-vévodo, děkujeme mockrát, ale líp byste udělal, kdybyste si s tím svým bombardérem letěl sám… Ohlédl se na moře. Horský orel už se téměř celý potopil, z vody žalostně trčel jen jeho hranatý polámaný ocas.
»Takže pokud tomu dobře rozumím, do Ostrovní říše se nedostanem,« zauvažoval nahlas Gaj. »Co budeme dělat?«
»Ze všeho nejdříve spolykáme prášky,« odpověděl Maxim. »Vytáhni krabičku.«
»A proč?« zeptal se Gaj. Tablety prince-vévody mu byly silně proti mysli.
»Voda je hodně znečištěna,« vysvětlil Maxim, »pálí mě celé tělo. Nejlepší bude, když si každý dáme alespoň pět tablet naráz.«
Gaj chvatně vyjmul jednu tubičku, nasypal si na dlaň deset žlutých kuliček a rozdělili si je napůl.
»A teď jdeme,« pobídl Gaje Maxim. »Nezapomeň si tu samopal.«
Gaj zbraň zvedl, odplivl jedovatou hořkost, která se mu nahromadila v ústech, a zapadaje do sypkého písku se podél čáry příboje pustil v Maximových šlépějích. Bylo horko a kombinéza rychle proschla, jen v holínkách mu ještě čvachtalo. Maxim šel rychle a jistě, jako by přesně věděl, kam je třeba jít, třebaže kolem nebylo vidět nic kromě moře vlevo, písčité pláže před nimi a vpravo a také vysokých dun asi kilometr od pobřeží, za nimiž čas od času vyhlédly střapaté vrcholky lesních stromů.
Ušli už dobré tři kilometry a Gaj ještě pořád uvažoval, kam vlastně jdou a kde to asi jsou… Řekl si, že ptát se nebude, chtěl na to přijít sám, ale i když si poměrně dobře vybavil mapu, pochopil jen tolik, že někde před nimi musí být delta Modrého Hada a že jdou neznámo kam a neznámo proč… Horečné přemítání ho brzy přestalo bavit.