Za dunami se otvíral pohled na nevelkou mělkou zátoku a ponorka uprostřed ní vyrůstala z hladiny asi sto metrů od břehu. Ponorce se to moc nepodobalo a už vůbec se o tom nedalo říct, že je to bílé. Gaj si zpočátku myslel, že je to snad mrtvola nějakého gigantického dvouhrbého tvora nebo skála bizarních tvarů, která tu kdovíproč ční z mořského písku. Maxim však okamžitě pochopil, co to je. Dokonce už se domýšlel, že je opuštěná, že tu stojí nejméně několik let a že uvízla v písčitém dnu.
Měl pravdu. Když se dostali až k zálivu a sešli k vodě, Gaj si všiml, že dlouhý trup a obě palubní nástavby jsou pokryty obrovskými rezavými skvrnami, protože bílá barva už se na mnoha místech sloupala, plošina s palubními kanóny je silně nakloněná a hlavně míří do vody. V trupu zely černé díry s očazenými rozervanými kraji. Uvnitř samozřejmě nic živého zůstat nemohlo.
»Je to určitě bílá ponorka?« zeptal se Maxim. »Už jsi ji někdy předtím viděl?«
»Řekl bych, že je to ona,« usoudil Gaj. »Na pobřeží jsem nikdy nesloužil, ale ukazovali nám fotografie, mentogramy…, často ji popisovali… Kdysi se dokonce promítal mentofilm Tanky v pobřežní obraně… Je to ona. Pokud tomu dobře rozumím, bouře ji zahnala do zálivu, ponorka uvízla na mělčině a vtom se přihnala hlídka. .. Vidíš, jak ji rozvrtali? To není trup, to je řešeto…«
»Máš pravdu, nevypadá pěkně,« zabručel Maxim s očima upřenýma na loď. »Nepůjdem se na ni podívat?«
Gaj znejistěl.
»No, vlastně bychom mohli,« zamumlal váhavě.