Ticho. Už neměl sil zavolat ještě jednou.
S očima zabodnutýma do zrezivělého trupu poslepu nahmatal samopal, třesoucími se prsty ho odjistil a bez míření vypustil nad záliv dlouhou dávku. Ozval se tlumený, ochablý třesk, jako by střílel do vaty. Nad rovnou hladinu vzlétly drobné fontánky a po vodě se rozběhla kola. Gaj zvedl hlaveň výš a stiskl spoušť ještě jednou. Tentokrát byl zvukový efekt slušnější: kulky zabubnovaly do kovu, zahvízdaly odražené projektily a zaburácela ozvěna. A — nic. Prostě nic. Víc už ani hlásek. Jako by tu byl sám a jako by tu sám byl odjakživa. Jako by se sem dostal neznámo odkud, jako by ho do těchto mrtvých míst zavál blouznivý sen, z něhož se nedokáže ani probrat, ani definitivně probudit… Teď aby tu takhle sám zůstal navždy.
Celý bez sebe vstoupil Gaj tak, jak byl, oblečený a v jedné holínce, do vody a pustil se nejdřív pomalu, ale potom už stále překotněji k ponorce; rozběhl se, zvedaje vysoko kolena, už po pás ve vodě se bezděky rozvzlykal a skrz tlumený pláč chrlil kletbu za kletbou. Hora rzi se hrozivě blížila. Gaj se chvílemi plahočivě brodil a nedočkavě rozhrnoval vodu rukama, chvílemi zase plaval, až se nakonec dostal k boku lodi a pokusil se dostat nahoru na palubu — nepodařilo se. Obeplaval loď kolem zádi, chytil se nějakých lan a s poškrábanými dlaněmi a koleny se konečně vydrápal na palubu a celý uslzený zůstal stát. Bylo mu naprosto jasné, že je ztracen. »Hééj!« zavolal přiskřípnutým hlasem.
Ticho.