U velkého zrcadla naleštil holínky, bezvadně se upravil, pověsil si na krk samopal, znovu pohlédl do zrcadla, ale to už Gaj velel nástup.
Puntičkářsky si každého zkontroloval, přezkoumal i znalost služebních povinností a rozběhl se s hlášením do kanceláře. Zatímco byl pryč, vojáci si zahráli mýdlo, zaznělo pár vojáckých historek, jimž Maxim vzhledem k neznalosti některých specifických výrazů neporozuměl, pak se sesypali na Maxima, ať řekne, odkud je, že je ho takový kus — to už byl v sekci zaběhaný, tradiční šprým — a přemluvili ho, aby jim na památku sroloval pár mincí do trubičky. Z kanceláře vyšel v Gajově doprovodu rytmistr Čaču. Také si všechny šťouralsky prohlédl, o pár kroků couvl a řekl Gajovi: »Můžeš, kaprále!« Sekce vykročila ke štábu.

»Jenže mně jsou trochu úzké,« postěžoval si Maxim. »Co kdybychom si to vyměnili? Vy mně dáte svoje vytahané a sám si vezmete tyhle.«
Pandi byl navýsost spokojen. A Maxim si taky nestěžoval. A najednou si vzpomněl na Fanka, jak se svíjel v autě, jak se zmítal bolestí… a jak ho sebrala legionářská hlídka. Ale čeho se ten člověk mohl tak leknout? Na koho se mohl tak zlobit? Vždyť se nijak nenervoval, klidně řídil auto, pohvizdoval si a něco se mu moc chtělo… nejspíš kouřit. A potom se vlastně otočil a spatřil hlídkový vůz… Nebo to bylo až později…? Ano, hrozně spěchal a cestu nám zatarasil ten návěs… Nebo že by se býval opravdu rozčilil? Ale kdepak, co si to vymýšlím? Lidi mívají všelijaké záchvaty… A zadrželi ho kvůli té havárii. Zajímavé by ovšem bylo vědět, kam mě vezl a co je zač. Toho bych potřeboval najít…

»Hrůzou,« odpověděl Pandi, a aby své výpovědi dodal na vážnosti, ztišil hlas. »Jsou to holt degeneráti, rozumíš? Potřeboval bys víc číst, Maku. Existuje taková brožura — Co jsou to degeneráti a kde se vzali. Přečti si to, jinak budeš stejně blbej, jako jsi byl doteď. Jen s odvahou to daleko nedotáhneš…« Odmlčel se. »Třeba my se rozčilíme, vztekáme se, nebo se lekneme — a nic, akorát se trochu zpotíme, nebo se nám řekněme rozklepou kolena. Kdežto voni nemaj normální organismus, ale degenerovanej. Jakmile se takovej degenerát na někoho naštve, nebo se bojí, nebo vůbec, hned ho popadnou silné bolesti hlavy a vlastně celýho těla. Až z toho vomdlí. Jasný? Podle tyhle zvláštnosti je poznáme a samozřejmě zadržíme… a strčíme za katr… Ale tohle nejsou špatný rukavice, mně by každopádně padly, co myslíš…?«

»Hrůzou,« odpověděl Pandi, a aby své výpovědi dodal na vážnosti, ztišil hlas. »Jsou to holt degeneráti, rozumíš? Potřeboval bys víc číst, Maku. Existuje taková brožura — Co jsou to degeneráti a kde se vzali. Přečti si to, jinak budeš stejně blbej, jako jsi byl doteď. Jen s odvahou to daleko nedotáhneš…« Odmlčel se. »Třeba my se rozčilíme, vztekáme se, nebo se lekneme — a nic, akorát se trochu zpotíme, nebo se nám řekněme rozklepou kolena. Kdežto voni nemaj normální organismus, ale degenerovanej. Jakmile se takovej degenerát na někoho naštve, nebo se bojí, nebo vůbec, hned ho popadnou silné bolesti hlavy a vlastně celýho těla. Až z toho vomdlí. Jasný? Podle tyhle zvláštnosti je poznáme a samozřejmě zadržíme… a strčíme za katr… Ale tohle nejsou špatný rukavice, mně by každopádně padly, co myslíš…?«

»Tvůj děda by zdrhal, až by se mu vod zadku kouřilo,« řekl kaprálovi, »kdyby na něj takhle někdo nastoupil se dvěma pistolema… Už jsem si myslel, že je s panem rytmistrem konec…«
»Konec, konec…,« brblal kaprál. »Jen počkej, až vás prsknou na jižní hranici, to se pak podíváme, komu se bude kouřit vod zadku…«
Když sklad opustili, Maxim se co nejzdvořileji (Pandi si na zdvořilost potrpěl) zeptal:
»Pane Pandi, a proč mají degeneráti takové bolesti? A všichni najednou! Jak je to možné?«

Ve skladě Maxim narazil na Pandiho, který si tu vyměňoval prasklou kokardu.
»Hele, tohle bude kaprál!« zvolal Pandi na náčelníka skladu a poplácal Maxima po rameni. »Viděls to někdy? Devátej den v Legii, a už dostal pochvalu v rozkaze. Dokonce ho se mnou přidělili k výslechům… Nejspíš sis přišel pro bílý rukavice, co? Dej mu nějaký pěkný, kaprále, ten si je zaslouží, je to hrdina.«
Kaprál nespokojeně zahartusil, vylezl někam na regál zavalený vojenskou výstrojí, hodil před Maxima na výdejní pult několik párů bílých nitěných rukavic a pohrdavě utrousil:
»Hrdina…! Tady proti sobě máte akorát ty chudáky zblblý, to jste hrdinové… Vono to koneckonců dá rozum — když je někdo celej prolezlej a zkroucenej bolestma, stačí jen přijít a strčit ho do pytle. Tady by byl hrdina i můj beznohej a bezrukej děda…«
Pandi se urazil.

»Já sám bych tě do takové služby nezařadil ani za nic, oni kandidáti to správně ani nesmějí, ale je to rozkaz pana rytmistra… Tak rozum do hrsti, Maku. Nějak panu rytmistrovi nerozumím. Buď tě chce co nejrychleji protlačit nahoru — v akci ses mu moc líbil, večer při rozboru operace s veliteli sekcí o tobě hodně mluvil a sám tě navrhl k pochvale v rozkaze… Ale taky by si tě mohl zkoušet. Proč to tak je, to ti neřeknu. Možná za to můžu já s tím hlášením, ale možná sis to svými řečičkami zavinil sám…« Ustaraně na Maxima pohlédl. »Přelešti si ještě jednou holínky, utáhni řemen a nezapomeň na parádní rukavice… Ačkoli, ty je ještě nemáš, kandidáti je normálně k výstroji nedostávají… No nic, zaběhni si do skladu, ale rychle, za třicet minut nastupujeme.«

Všechno skončilo stejně náhle, jako to začalo. Brigadýr si změřil řady svých svěřenců ztumpachovělýma očima, uvědomil si, kde stojí, a vzlykavým, strhaným hlasem zavelel; »Páni důstojníci, proveďte rozvod do zaměstnání!« Kluci motali hlavami a vyjeveně pokukovali jeden po druhém. Zdálo se, že ničemu nerozumějí, a rytmistr Čaču musel povel »vyrovnat!« dvakrát opakovat, než řady znovu dostaly patřičnou podobu. Pak rota odpochodovala ke kasárnům a pan rytmistr rozhodl: »První sekce, do stráže k zatčeným! Ostatní sekce zahájí zaměstnání podle rozpisu. Rozchod!«
Legionáři se rozešli. Gaj nechal sekci nastoupit a rozdělil muže do jednotlivých stráží. Maxim se řádným vojínem Pandim měli střežit zajatce u výslechu. Gaj Maximovi narychlo vysvětlil jeho povinnosti: stát v pozoru vpravo za zadrženým a při sebemenším pokusu tohoto vstát nebo dokonce lavici opustit, mu v tom zabránit; podřízen bude bezprostředně veliteli brigády, velitelem stráže jmenuji vojína Pandiho… Zkrátka a dobře koukej, jak to dělá Pandi…

Tentokrát následoval výbuch euforie po rozkazu číslo sto dvacet sedm o povýšení řádného vojína Dimby na kaprála, rozkazu číslo sto dvacet osm o udělení pochvaly kandidátu na řádného vojína Simovi za odvahu prokázanou během poslední operace a rozkazu číslo sto dvacet devět o zahájení oprav budovy kasárenského bloku čtvrté roty. Sotva brigádní adjutant strčil papíry s rozkazy do kožených desek, brigadýr si strhl důstojnickou čepici z hlavy, nabral plné plíce vzduchu a skřípavým falzetem zařičel: »Vpřed… Legionáři.. .! Oceloví chlapci…!« A už to jelo, už to běželo… Tentokrát to bylo ještě kormutlivější než jindy, protože si Maxim všiml, jak po tmavých tvářích rytmistra Čača kanou slzy. Legionáři ryčeli jako býci a do taktu bušili masivními pažbami na masivních kožených řemenech. Aby nic neviděl a neslyšel, pevně zavřel oči, rozeřval se jako rozlícený tachorg a jeho hlas přehlušil všechny ostatní — alespoň jemu to tak připadalo. »Vpřed, boříce pevnosti…!« vyřvával zuřivě a nevnímal už nikoho kromě sebe samého. To jsou přece idiotská slova… Nejspíš to sepsal nějaký kaprál. Člověk asi musí mít svou věc moc rád, aby dokázal jít do boje s takovými slovy na rtech. Otevřel oči a spatřil hejno černých ptáků, kteří se zděšeně zmítali nad cvičištěm… »Nespasí tě ani démantový štít, nepříteli náš…«

Vždy ráno po snídaní brigáda nastupovala na cvičiště k dennímu rozkazu a rozvodu do zaměstnání. Pro Maxima to byla — pokud nepočítáme večerní prověrky — ta nejtíživější procedura. Čtení jakéhokoli rozkazu vrcholilo vysloveným orgasmem nadšení. Maxim se musel nutit, aby v sobě dokázal potlačit bezděčné opovrhování těmito explozemi šílenství, které se zmocňovalo celé brigády velitelem počínaje a konče posledním kandidátem; nadával si za skepticismus odštěpence a cizáka; upřímně se snažil nadchnout se pro denní rozkaz a v duchu se přesvědčoval, že už konečně musí pochopit, musí vstřebat ducha jejich věci. To však bylo nesmírně těžké.
Sám byl od dětství vychováván ke zdrženlivě ironické sebereflexi a nepřízni vůči příliš halasným slovům, a tak se na své přátele ve zbrani, dobré, prosté a vlastně ohromné chlapce, vždycky skoro zlobil, když po přečtení rozkazu o třech dnech vězení pro kandidáta toho a toho za odmlouvání řádnému vojínovi tomu a tomu najednou dočista ztratili jindy sobě vlastní dobromyslnost a smysl pro humor a jali se zaníceně hulákat hurá! a se slzami v očích zpívat pochod Bojové legie, který dvakrát třikrát opakovali, někdy i čtyřikrát. Při takové příležitosti se z brigádní kuchyně vyrojili i kuchaři, horlivě se přidávali a jako smyslů zbavení mávali do taktu sběračkami a noži, což si mohli dovolit, protože naštěstí stáli mimo tvar. Maxim si už mezitím stačil řádně zapsat za uši, že v tomhle světě musí být stejný jako ostatní, zpíval tudíž taky a taky se snažil ztratit smysl pro humor, což se mu dařilo, ale bylo mu to proti mysli, protože se nikterak duchovně nepovznášel a o to mu tohle všechno bylo trapnější.

Ve dveřích se otočil k Maximovi, poklepal si prstem na čelo a zmizel. Bylo slyšet, jak Pandi na chodišti z plna hrdla vyzpěvuje Mámo, nech toho. Maxim si povzdechl, položil samopal na stůl a přistoupil k hromadě knih, vyvalených z polic na postel a na podlahu. Náhle se přistihl při myšlence, že tady ještě nikde neviděl tolik knih pohromadě. V knihkupectvích jich samozřejmě bylo mnohem víc, ale jen co do počtu svazků, ne do počtu titulů.
Většinou staré folianty se zažloutlými stránkami. Některé mírně ohořelé, jiné k velkému Maximovu překvapení značně radioaktivní. Neměl však čas prohlížet si je zevrubně.
Zabalil dva rance a zamířil ke dveřím, v poslední chvíli se však přece jen rozpomněl a vrátil se pro zbraň. Na stole pod sklem zahlédl dvě fotografie. Na jedné spatřil tu průzračnou ženu, která chovala na klíně asi čtyřletého klučinu s udiveně pootevřenou pusinkou; sama žena byla na snímku mladá, spokojená a sebevědomá; druhý snímek zachycoval krásnou horskou krajinu s temnými kupami stromů a starobylou pobořenou věží… Maxim si přehodil samopal na záda a vrátil se k rancům.

Otočil se na podpatku a místnost opustil. Gaj na Maxima vrhl vyčítavý pohled, ale neřekl nic. Legionáři zvedali zadržené — kopanci a štulci je nutili vstát a vlekli je ke dveřím. Ti lidé se nebránili. Vypadali jako z vaty, potáceli se a nohy pod nimi podklesávaly. Tělnatý člověk, který střílel v předsíni, hlasitě posténával a mezi zuby drtil tiché kletby. Žena nezvučně pohybovala rty. Její oči podivně svítily.
»Hele, Maku,« řekl Pandi, »vem si támhle z postele deku a ty knížky do ní zabal. Když by to nestačilo, stáhni si prostěradlo. Až to dáš dohromady, vodtáhneš to dolů a já bych vzal ten obraz… A nezapomeň si tu zase samopal, makovice pitomá! A von se eště diví, proč si na něj pan rytmistr zased! Copak to se může — zahodit v boji zbraň? Ty jseš mi teda…!«
»Nech si ty řečičky, Pandi!« okřikl ho dopáleně Gaj. »Seber obraz a plav!«

»A ty jsi holej flekatej blbeček,« usadil ho rytmistr. »Balík vesnická. Tady nejsi v lese… Tady vypadaj jako lidi. Hodný, milý lidi, který při velkým rozčilení hrozně bolí hlavička. Nebolí tě taky hlavička, když jsi nervózní?« udeřil na Maxima nečekaně.
»Mě nikdy nic nebolí, pane rytmistře,« odsekl Maxim. »A co vás?«
»Cožéé?!«
»Mluvíte nějak podrážděně,« pokračoval Maxim, »tak mě napadlo…«
»Pane rytmistře!« ozval se rozechvěle drnčivým hlasem Gaj. »Dovolte mi promluvit… Zatčení se probrali.«
Rytmistr na něj pohlédl a ušklíbl se. »Žádný strachy, kaprále. Tvůj kamarádíček se dneska předved jako pravej legionář. Nebejt jeho, rytmistr Čaču už by se tu povaloval s kulí v lebce…« Zapálil si třetí cigaretu, pohlédl ke stropu a vypustil z úst tlustý sloup dýmu. »Máš dobrej čich, kaprále. Já bych toho fešáka jmenoval řádným vojínem třeba hned… Massarakš, já bych ho dokonce jmenoval důstojníkem! Má brigadýrský manýry, k smrti rád se vyptává důstojníků… Teď už ti moc dobře rozumím, kaprále. To hlášení mělo svý důvody. Takže… s tím jmenováním zatím počkáme…« Rytmistr se zvedl, těžce našlapuje obešel stůl a zastavil se před Maximem. »Zatím z něj neuděláme ani řádnýho vojína. Je to dobrej bojovník, ovšem cucák… Musíme se věnovat jeho výchově… Pozor!« zařval najednou. »Kaprále Gaale, odveďte zadržené! Vojíne Pandi a kandidáte Sime, vemte můj obraz a všechno, co je tady z papíru! A ke mně do vozu s tím vším!«

»Nesmysl. Viděl jsi to samý. Jenže ses nedíval ze břehu, ale z můstku, pod nohama jsi měl bílou palubu a za tebou na zádi byl eště jeden můstek, vo něco nižší. A na břehu nebyla ženská, ale tank a tys mířil pod věž… Máš vůbec představu, ty štěně, co to je, když ocelové] granát zasáhne tank pod věž? Massarakš…!« zasyčel a rozmáčkl nedokouřenou cigaretu o stůl.
»Nemám,« odtušil Maxim chladně. »Nikdy v životě jsem ničím na nic nemířil.«
»Jak to můžeš tvrdit? Ty si přece nic nepamatuješ, kandidáte Sime!«
»Pamatuju si, že jsem nemířil.«
»Pane rytmistře!«
»Pamatuji si, že jsem nemířil, pane rytmistře. A nechápu, o čem to mluvíte.«
Vstoupil Gaj v doprovodu dvou kandidátů. Začali zatčeným navlékat těžká kovová pouta.
»Tohle přece jsou taky lidi, žejo?« prohodil najednou rytmistr. »Maj ženy, děti… Někoho měli rádi a někdo měl rád je…«
Byl to jasný výsměch, ale Maxim mu řekl, co si myslel:
»Ano, pane rytmistře. Jak na to koukám, jsou to taky lidi.«
»To jste nečekal?«
»Nečekal, pane rytmistře. Čekal jsem něco docela jiného.« Koutkem oka zaznamenal Gajův vylekaný pohled. Jemu však už ze všech těch lží bylo málem na zvracení, a tak dodal: »Myslel jsem si, že to jsou skuteční degeneráti. Něco jako holá, skvrnitá… zvířata.«

Maxim pohlédl na obraz. Byla to krajina s mořským pobřežím, vysoká vodní dálava bez obzoru, soumrak a žena vystupující z vody. Vítr. Zřejmě chladný. Ženě je zima.
»Pěkný obraz, pane rytmistře,« řekl Maxim.
»Poznáváš to?«
»Nikoli. Tohle moře jsem nikdy neviděl.«
»A jaký jsi viděl?«
»Úplně jiné, pane rytmistře. Jenže to bude tou mou falešnou pamětí.«

Gaj vyběhl a vtom se v předsíni znovu ozval dupot holínek, přiběhli velitelé dalších sekcí a hlásili, že operace probíhá úspěšně, dva podezřelí už byli zadrženi, nájemníci jako obvykle poskytují aktivní pomoc. Rytmistr jim přikázal, aby co nejrychleji skončili a po operaci odvysílali štábu heslo Tamba. Když odešli, zapálil si další cigaretu, nějaký čas mlčel a díval se, jak legionáři vytahují z regálů knihy, listují v nich a odhazují je na postel.
»Pandi,« prohodil tlumeně. »Podívej se na vobrazy. A na tenhle mi dej pozor, ne abys s ním něco proved, ten už mám vyhlídnutej já…« A znovu se soustředil na Maxima. »Jakpak se ti zamlouvá?« zeptal se.

Maxim si uvědomil, že se prořekl. Musí se z toho nějak vykroutit.
»Nevím, pane rytmistře. Přesněji řečeno si to nepamatuju.«
»Jo, a že je vědec, to si pamatuješ… Co eště si pamatuješ?«
»Nevím, pane rytmistře… Pamatuju si toho hodně, ale kaprál Gaal soudí, že je to falešná paměť.«
V předsíni se ozvaly chvatné kroky, do místnosti vstoupil Gaal a strnul před rytmistrem.
»Věnuj se těm polozdechlinám, kaprále,« řekl rytmistr. »Máš dost náramků?«
Gaj pohlédl přes rameno na zatčené.
»S vaším dovolením si budu muset jedny vypůjčit od druhé sekce, pane rytmistře.«
»Proveď!«

»Pročpak jsi zahodil samopal?« zeptal se tiše rytmistr.
»Rozkaz zněl nestřílet.«
»Pane rytmistře.«
»Tak jest. Rozkaz přece zněl nestřílet, pane rytmistře.«
Rytmistr přimhouřil oči a rozvážně vypouštěl dým ke stropu.
»Takže kdybych přikázal nemluvit, ukousneš si jazyk, jo?«
Maxim mlčel. Tahle rozmluva se mu nelíbila, ale neustále měl na paměti Gajova důtklivá ponaučení.
»Co dělá tvůj táta?« zeptal se rytmistr.
»Je vědec, pane rytmistře.«
»Žije?«
»Tak jest, pane rytmistře.«
Rytmistr vyndal cigaretu z úst a zadíval se na Maxima.
»A kde je?«

»Kandidáte Sime!« vyštěkl rytmistr. »Řek jsem na podlahu!«
Zíral na Maxima svýma příšernýma průzračnýma očima, rty zkřivené jako v křeči a Maxim pochopil: on tu teď není od toho, aby soudil a rozhodoval, co je správné a co ne. Zatím je cizinec, ještě nezná hierarchii jejich nenávistí a lásek… Znovu ženu zvedl a uložil ji vedle tělnatého muže, který střílel v předsíni. Pandi a další legionář s účinlivým supěním obraceli kapsy zatčených naruby. A zatčení byli v bezvědomí. Všech pět.
Rytmistr se posadil do křesla, brigadýrku odhodil na stůl, zapálil si a prstem si k sobě přivolal Maxima. Maxim k němu přiskočil a pohotově srazil podpatky.