Pandi umlkl v půli slova, zašeptal »pozor«, a když vykonal nezbytnou pohybovou kreaci mezi stolem a kovovým sedadlem, strnul. Maxim taky.

Páni důstojníci byli v báječné náladě. Rytmistr Čaču s přezíravým výrazem ve tváři halasně líčil, jak v šestadevadesátém lepili syrové těsto rovnou na rozpálený pancíř a jen se olizovali, panečku. Brigadýr a civil namítali, že bojový duch je sice bojový duch, ale kuchyně Legie by přesto měla být na výši, a čím méně konzerv, tím líp. Adjutant přimhouřil oči a zcela nečekaně se jal citovat jakousi kuchařku; všichni umlkli a s prazvláštním pohnutím ve tvářích mu naslouchali. Adjutant se zalkl a zakuckal a brigadýr s povzdechem prohodil:

»Mnojo… Nedá se nic dělat, musíme to dorazit.«

Adjutant, který ještě nedokázal utišit kašel, prohrabal papíry a přiškrceně vyrazil:

»Ordi Taderová.«

»Podívej se…, jak bych ti to…,« zamumlal. »My jsme hlavně pres ty degene, jak městský, tak všelijaký divoký po lesích. Kdežto na to, co se děje v Honti nebo řekněme eště někde jinde, na to je cvičená armáda. Hlavní, co musíš vědět, je, že Hontové jsou nejzavilejší zahraniční nepřátelé našeho státu. Před válkou nás museli poslouchat, a teď se za to zuřivě mstěj… To je všechno. Rozumíš tomu?«

»Víceméně,« řekl Maxim a Pandi mu to okamžitě spočítal. »V Legii se takhle neodpovídá, tady se řekne „Tak jest“, nebo „nikoli“, kdežto „víceméně“ je výraz civilní, takhle můžeš odpovídat kaprálovy sestřičce, a ne tady, tady jsi ve službě a ve službě to nejde…«

Zřejmě by na toto téma deklamoval ještě dlouho, protože šlo o téma vskutku vděčné a jeho srdci blízké a taky posluchač byl pozorný a zdvořilý, jenže vtom se vrátili páni důstojníci.

Maxim chroustal oříšky, na půl ucha poslouchal a mlčel. To je ale nenávist, říkal si v duchu. Tihle nenávidí tamty, a oni zase tyhle. Za co? Ten nejodpornější stát… Proč? Jak na to přišel…? Rozložili národ… Co to může znamenat…? A ten civil. Přece není možné, že by tou letmou narážkou měl na mysli mučení. To se dělalo hrozně dávno, někdy ve středověku… Ačkoli byl tu taky fašismus. Ano. Hitler. Osvětim. Rasová teorie. Genocida. Světová nadvláda. Ale je snad Gaj fašista? Nebo Rada? Ti na to nevypadají… A co pan rytmistr? Hm… Bylo by třeba pochopit, jaká je souvislost mezi bolestmi hlavy a sklonem ke vzdorovitosti vůči úřadům. Proč se soustavu PBO snaží zničit jen degeneráti? Vlastně ani ti ne všichni…

»Pane Pandi,« ozval se po chvíli, »a co Hontové, to jsou samí degeneráti? Nevíte o tom něco?«

Pandi se hluboce zamyslel.

Soud se vzdálil a Maxim s Pandim si mohli dát pohov. Když odešel i rytmistr, Pandi se rozhořčil:

»Viděls ty bestie? Horší než zmije, namouduši. A víš, co je na tom nejhorší? Nebolet je hlava, vůbec by se nepřišlo na to, že jsou to degeneráti. Hrůza pomyslet, co by s námi všemi bylo…«

Maxim na to neodpověděl nic, nebylo mu do řeči. Obraz světa, který mu ještě včera připadal tak zřetelný a logický, se zbortil a ztratil konkrétní obrysy. Ostatně Pandi ani žádné cizí repliky nepotřeboval. Sundal si rukavice, aby si je neumazal, vytáhl sáček s praženými ořechy, nabídl Maximovi a rozpovídal se o tom, jak strašně nesnáší tuhle službu. Za prvé má strach, aby se od degenerátů nenakazil. Za druhé se někteří z nich chovají — třeba jako ten jednoruký — tak drze a neomaleně, že člověka zrovna svrbí dlaně, aby jim jednu nevrazil. Jednou takhle trpěl a trpěl, až se nakonec neudržel a opravdu vyšetřovanému jednu vrazil, div ho tenkrát nedegradovali zpátky na kandidáta. Nebýt rytmistra, bylo zle, ale on se za něj postavil. Dostal jen dvacet ostrých a čtyřicet po službě…

Ve tváři rytmistra Čača se rozhostilo nechápavé opovržení, protože když jednorukého odváděli, zase se tiše smál a pokyvoval hlavou, jako by si říkal: No to jsou mi věci!

Pak přivedli číslo sedmdesát tři čtrnáct. Byl to ten muž, který křičel a svíjel se na podlaze. Lomcoval jím strach, ale choval se vyzývavě. Rovnou od dveří vykřikl, že na otázky odpovídat nebude a shovívavost neočekává. Skutečně mlčel a nezareagoval ani na jedinou otázku, dokonce ani na civilův dotaz, zda si náhodou nechce postěžovat na špatné zacházení. Skončilo to tím, že brigadýr znovu upřel pohled na civila, a učinil tázavý pohyb hlavou. Civil přikývl a řekl: »Ano, tohohle si vezmu.« Vypadal velice spokojeně.

Pak brigadýr prohrabal zbylé papíry a poznamenal:

»Pojďme, pánové, něco sníme. Takhle by to dál nešlo…«

»To by podle mého názoru stačilo,« otočil se brigadýr k civilovi.

Ten rychle něco načmáral na časopis a podal vzkaz brigadýrovi. Brigadýr se velice podivil, zabubnoval si prsty po bradě a pochybovačně si civila změřil. Ten se jen usmál. Brigadýr tedy pokrčil rameny, zamyslel se a otočil se k rytmistrovi.

»Svědku Čaču, jak se obviněný choval při zadržení?«

»Válel se po podlaze,« odpověděl zakaboněný rytmistr.

»Takže odpor nekladl… Mno…« Brigadýr se ještě na okamžik zadumal, vstal a vyřkl rozsudek: »Obžalovaný sedmdesát tři třináct se odsuzuje k trestu smrti. Likvidace se odkládá na neurčito a obžalovaný bude až do výkonu rozsudku poslán do vyhnanství na převýchovu.«

Jednoruký se najednou rozchechtal. Smál se hlasitě a jasně jako mladík a Maxim s hrůzou pochopil, že se směje naprosto upřímně. Lidé za stolem poslouchali ten smích mlčky, jako zkamenělí…

»Massarakš!« vybuchl konečně jednoruký a otřel si oči ramenem. »To je mi věru hrozba…! Ačkoli, vy jste ještě mladík… Vaši práci je třeba vykonávat pokud možno prkenně a zdeúředně — prostě za peníze. To dělá na vyšetřovaného ten správný dojem. Je příšerné, když vás nemučí nepřítel, ale ouřada. Podívejte se třeba na mou levou ruku. Tu mi natřikrát upilovali odborníci Jeho císařského Veličenstva, ale každý tento akt provázela rozsáhlá úřední korespondence… Kati konali svou těžkou a nevděčnou práci a nadávali na žebrácké platy. A mě z toho jímala hrůza. Jen obrovskou silou vůle jsem se přinutil něco nevyžvanit. Kdežto teď…? Já přece vidím, jak mě nenávidíte. Vy mě a já zase vás. To je vynikající: Jenže vy mě nenávidíte ani ne dvacet let, kdežto já vás už přes třicet. Vy jste se tenkrát ještě pohodlně procházel pod stolem a trápil jste kočky, mladíku…«

»Aha,« poznamenal zasvěceně civil. »Pán je stará vrána. No vidíte, a já si myslel, že vy všichni to už dávno máte za sebou.«

»V to nedoufejte,« zakroutil hlavou jednoruký. »Člověk by se ve světě, kde žije, měl trochu orientovat… Takhle se s vámi vlastně není o čem bavit…«

»Tak,« řekl adjutant. »Zbyli nám Ordi Taderová, Memo Gramenu a ještě dva, kteří odmítají sdělit jméno.«

»Těmi bychom měli začít,« navrhl civil.

»Číslo sedmdesát tři třináct,« zvolal adjutant.

Číslo sedmdesát tři třináct vešlo a posadilo se na stoličku. Ten muž — suchý, šlachovitý člověk s chorobně kyprými, prokousanými a napuchlými rty — byl také v poutech, přestože místo jedné ruky měl protézu.

»Vaše jméno?« zeptal se brigadýr.

»A které?« otázal se vesele jednoruký.

Maxim se až zachvěl — byl přesvědčen, že invalida bude mlčet.

»To jich máte tolik? V takovém případě uveďte pravé.«

»Moje skutečné jméno je sedmdesát tři třináct.«

»Mnno… Co jste dělal v Ketšefově bytě?«

»Ležel v bezvědomí. Jak račte vědět, umím to výborně. Nemám to třeba předvést?«

»Nenamáhejte se,« přerušil ho muž v civilu. Pukal vzteky. »Tohle umění se vám bude ještě moc hodit.«

Když Ketšefa odvedli, brigadýr se nespokojeně otočil k civilovi: »Já ti nerozumím. Podle mého názoru mluvil dosti ochotně. Typický mluvka, jak ostatně říkáte vy sami. Nerozumím ti…« Civil se zasmál: »Právě proto velíš brigádě, kamaráde, kdežto já… Já zase tam u nás.« »Na tom nesejde,« prohlásil uraženě brigadýr. »Je to šéf skupiny, nota bene se sklonem k filozofování…, prostě tomu nerozumím.« »Kamaráde,« oslovil ho přátelsky civil, »už jsi někdy viděl filozofujícího nebožtíka?« »Panebože, to jsou mi přece nesmysly!« »Ale stejně!« »A tys ho snad viděl?« zeptal se brigadýr. »Právě teď před chvilkou,« opáčil důrazně civil. »A upozorňuju tě, že to není poprvé… Já jsem živý, on je mrtvý — tak o čem si spolu budem vykládat? Takhle nějak se to píše ve Verbliebenovi, pokud se nemýlím…« Rytmistr Čaču se najednou zvedl, přistoupil až těsně k Maximovi a zdola vzhůru mu zasyčel rovnou do tváře: »Jak to stojíme, kandidáte? Kam čučíme? Pozórr! Koukám před sebe! A ne, kde co lítá!« Několik vteřin hlasitě oddechoval a prohlížel si Maxima — zřítelnice se mu pomateně zužovaly a zase rozšiřovaly, ale pak se vrátil zpět na své místo a zapálil si.

Muž v bílém plášti se zasmál. Byl to děsivý smích, tak by se nejspíš smál umrlec.

»Skončete tu komedii, brigadýre,« řekl. »Nač vám to je?«

»Jste vůdce skupiny?«

»Ano, byl jsem.«

»Koho z členů organizace můžete jmenovat?«

»Nikoho.«

»Jste si tím jist?« zeptal se najednou civil.

»Ano.«

»Podívejte se, Ketšefe,« pronesl vemlouvavě muž v civilu. »Dostal jste se do krajně svízelné situace. Víme o vaší skupině všechno. Dokonce víme ledacos o jejích stycích. Musíte pochopit, že takové informace jsme získali od jisté osoby z vaší organizace a teď záleží jen na nás, jak se ta osoba bude jmenovat — zda Ketšef nebo nějak jinak…«

Ketšef mlčky sklonil hlavu.

»Hej, vy!« zakrákal rytmistr Čaču. »Vy jste přece bejvalej fronťák a důstojník k tomu. Copak nechápete, co vám nabízíme? Žádnej život, massarakš! Oficírskou čest!«

Ketšef se znovu zasmál, zakuckal se, ale neřekl nic. Maxim pocítil, že tenhle člověk se ničeho nebojí. Ani smrti, ani hanby. Už všechno prožil. Už se považuje i za mrtvého, i za zhanobeného… Brigadýr pokrčil rameny, zvedl se a prohlásil, že Gel Ketšef, padesátiletý, ženatý, povoláním zubní lékař, se na základě zákona o veřejném zdraví odsuzuje k likvidaci. Rozsudek bude vykonán do osmačtyřiceti hodin a může být změněn za předpokladu, že odsouzený poskytne požadované informace.

Když chlapce vyvedli, adjutant řekl:

»Takže póvl bychom měli za sebou. Teď přijde na řadu skupina.«

»Začněte rovnou šéfem,« poradil civil. »Jakže se to jmenuje — Ketšef?«

Adjutant mrkl do papírů a znovu oslovil železné sedadlo:

»Gel Ketšef.«

Přivedli člověka, kterého Maxim znal — toho v bílém plášti. Měl pouta na rukou, a proto mu nepřirozeně visely před tělem. Nápadné byly jeho nádherné oči a oteklý obličej. Posadil se a pohled upřel na obraz nad brigadýrovou hlavou.

»Jmenujete se Gel Ketšef?« zeptal se brigadýr.

»Ano.«

»Jste zubní lékař?«

»Byl jsem.«

»Co máte společného s doktorem Gobbim?«

»Koupil jsem jeho praxi.«

»Tak proč nepraktikujete?«

»Prodal jsem zařízení.«

»Proč?«

»Poměry se stále zhoršují,« odpověděl Ketšef.

»Jaké jsou vaše vztahy s Ordi Taderovou?«

»Je to moje žena.«

»Máte děti?«

»Měli jsme — syna.«

»Kde je?«

»Nevím.«

»Co jste dělal za války?«

»Bojoval.«

»Proč jste se začal zabývat protistátní činností?«

»Protože v dějinách tohoto světa ještě neexistoval odpornější stát,« řekl Ketšef. »Protože jsem miloval svou ženu a své dítě. Protože jste zabili mé přátele a rozložili můj národ. Protože jsem vás vždycky nenáviděl. Stačí?«

»Stačí,« ujistil ho klidně brigadýr. »Dokonce víc než stačí. Radši nám řekněte, kolik vám platí Hontové. Nebo vás snad honoruje Pandea?«

Do dveří strčili ramenatého chlapce s tváří znetvořenou jakousi kožní chorobou. Vyklubal se z něj bytař recidivista, dopadený přímo při činu. Choval se s drzou podlézávostí. Chvílemi pány komisaře prosil, aby ho ušetřili kruté smrti, ale vzápětí se zase hystericky chichotal, sršel podivnými legráckami nebo se snažil vyprávět příběhy ze života, které všechny začínaly stejně: »To jsem takhle zašel do jednoho baráku…« Nikoho nepustil ke slovu. Brigadýr se po několika neúspěšných pokusech položit otázku zhnuseně zvrátil do opěradla a rozhořčeně se rozhlížel na obě strany. Rytmistr Čaču lhostejným hlasem požádal:

»Kandidáte Sime, zacpi mu hubu.«

Maxim neměl tušení, jak se zacpává huba, a tak jen vzal Kiviho Popša za rameno a zatřásl jím. Tomu cvakly čelisti, kousl se do jazyka a umlkl.

Civil, který zadrženého už dlouho se zájmem pozoroval, řekl: »Tohohle bych si vzal. Bude se mi hodit.«

»Výborně!« odtušil brigadýr a přikázal, aby Kiviho Popša odvedli zpátky do cely.

»Pardon,« přerušil ho civil, aniž zvedl oči od časopisu. »Nepostřehl jste náhodou, o čem mluvili další zatčení?«

»Ééé…,« zamečel Renadu. »Abych pravdu řekl… Máte tam… ééé… hmyz… Takže jsme mluvili především o hmyzu… Někdo si tam v koutě něco šeptal, ale mám-li být upřímný, měl jsem docela jiné starosti… Já dal přednost hmyzu, cheche.«

»Přirozeně,« souhlasil brigadýr. »No tak dobře, omlouvat se vám samozřejmě nebudeme, pane Renadu. Tady jsou vaše doklady, jste volný… Velitel stráže!« dodal zvýšeným hlasem.

Pandi otevřel dveře a křikl:

»Velitel eskorty k brigadýrovi!«

»Ale jaképak omluvy, o tom nemůže být ani řeči,« pronesl vážně pan Renadu. »Za všechno můžu jedině já, já osobně… A dokonce ani ne já osobně, ale ta zatracená dědičnost… Dovolíte?« obrátil se k Maximovi a ukázal na stůl, kde ležely jeho doklady.

»Sedět,« utrousil tiše Pandi.

Vstoupil Gaj. Brigadýr mu předal papíry, přikázal, aby panu Renadovi byl navrácen zajištěný majetek a pan Renadu aby byl propuštěn.

»Raše Musai,« oznámil adjutant kovovému sedadlu.

»Raše Musai,« opakoval Pandi do otevřených dveří.

Raše Musai byl vychrtlý, nadobro utrápený člověk v odřeném županu a jedné pantofli. Sotva si sedl, brigadýrova šíje zbrutnátněla a její majitel zařval: »Tak ty se schováváš, mizero?« na což Raše Musai začal zmateně brebentit, že se vůbec neschovává, že má nemocnou ženu a tři děti, že ještě nezaplatil za byt, že ho zadrželi už dvakrát a zase ho pustili, že dělá v továrně na nábytek a že nic neprovedl. A Maxim už čekal, že ho propustí, ale vtom brigadýr vstal a prohlásil, že Raše Musai, dvaačtyřicetiletý, ženatý, dvakrát zadržený, se v souladu se zákonem o bezpečnostní prevenci odsuzuje k sedmi létům vězení. Rašemu Musaiovi zhruba minutu trvalo, než pochopil smysl právě vyřčeného, a pak se odehrál příšerný výjev. Nešťastný nábytkářský dělník plakal, nesouvisle prosil o milost, pokoušel se padat na kolena a dál křičel a slzel, ale to už ho Pandi vláčel do chodby. Maxim na sobě znovu zachytil pohled rytmistra Čača.

»Kivi Popšu,« přečetl adjutant.

Adjutant se konečně taky usadil a pronesl někam směrem ke kovovému sedadlu:
»Nole Renadu.«
Pandi strčil do dveří, vyklonil se do chodby a hlasitě opakoval.
»Nole Renadu!«
Z chodby bylo slyšet nějaký pohyb a do místnosti vstoupil starší, dobře oblečený, ale celý pomačkaný a potrhaný muž. Nohy se mu lehce motaly. Pandi ho popadl za loket a usadil na kovové sedadlo. Dveře se hlučně zabouchly. Muž si odkašlal, opřel se dlaněmi o kolena a hrdě vztyčil hlavu.
»Mnó…,« protáhl brigadýr s pohledem zabořeným do papírů a najednou zadrmolil:
»Nole Renadu, padesát šest let, majitel činžovních domů, člen magistrátu… Mno… Člen Klubu veteránů…« (Civil zívl, přikryl si ústa rukou, vytáhl z kapsy barevný magazín, položil si ho na kolena a začal v něm listovat.) »Zadržen tehdy a tehdy, tam a tam… Při osobní prohlídce zajištěno… Mno… Co jste dělal v Trubačské ulici číslo osm?«
»Jsem majitelem toho domu,« prohlásil důstojně Renadu. »Radil jsem se se svým domovníkem.«
»Zkontrolovali jste doklady?« obrátil se brigadýr na adjutanta.
»Tak jest. Všechno v pořádku.«
»Mno…,« pokračoval brigadýr. »Řekněte mi, pane Renadu, znáte někoho ze zatčených?«
»Ne,« odpověděl Renadu a energicky zakroutil hlavou. »Jak bych je taky mohl znát…? Ačkoli… jeden z nich se jmenuje Ketšef… Mám takový dojem, že v jednom z mých domů bydlí nějaký Ketšef… Ovšem přesně to nevím. Možná se mýlím, možná to ani není v mém domě. Mám totiž ještě dva další domy — jeden…«

Pandi ještě chvíli zadumaně postál, ale potom se týmiž přesnými pohyby vrátil zpět na své místo. Od stolu zazníval tlumený rozhovor: »Přijdeš dnes do sněmu, Čaču?« ptal se brigadýr. »Mám plno práce,« odpověděl Čaču a zapálil si novou cigaretu. »Škoda, dnes se čeká diskuse.« »Pozdě, já už se k tyhle věci vyjádřil.« »Jenže ne právě nejšťastněji,« upozornil rytmistra jemně civil. »A navíc byste si měl uvědomit, že s měnícími se okolnostmi se mění také názory.« »U nás v Legii tohle neplatí,« odsekl suše rytmistr. »No tak pánové!« ozval se káravě brigadýr. »A co kdybychom se dnes přece jen sešli ve sněmu…« »Slyšel jsem, že přivezli čerstvé jezerní houby,« oznámil adjutant, který se ještě pořád přehraboval v papírech. »Ve vlastní šťávě, že? Co vy na to, pane rytmistře?« podpořil adjutanta civil. »Ne, pánové,« řekl rytmistr, »já mám jen jeden názor a ten už jsem řek. A pokud jde o ty jezerní houby…« Dodal ještě cosi, čemu Maxim nerozuměl, celá společnost se nevázaně rozřehtala a spokojený Čaču se rozvalil ve svém křesílku. Adjutant už nechal papíry na pokoji, sklonil se k brigadýrovi a něco mu pošeptal. Brigadýr přikývl.

Rytmistr povstal,

zamáčkl cigaretu do popelníku a několikerým klapnutím podpatků pozdravil trojici příchozích — brigadýra, nějakého neznámého muže v civilu a brigádního adjutanta s tlustými deskami v podpaždí. Brigadýr se posadil za stůl doprostřed; tvář měl kyselou a nespokojenou, palec si zasunul pod vyšívaný límec, odtáhl ho a zakroutil hlavou. Civil, malý nevzhledný mužík se špatně vyholenou mdlou tváří, se naprosto tiše a měkce posadil vedle něj. Brigádní adjutant z druhé strany si nesedl, otevřel desky a jal se přehrabovat v papírech, z nichž některé hned podával brigadýrovi.

Pandi Maxima starostlivě umístil vpravo za kovové sedadlo, sám se postavil vlevo a šeptem zavelel »pozor!«. Oba strnuli. Rytmistr seděl nohu přes nohu, pokuřoval a lhostejně si oba legionáře prohlížel. Maxim si však i přes tuto zdůrazňovanou ledabylost v chování naprosto jasně uvědomoval, že ho rytmistr bedlivě zkoumá, právě jeho.
Pak se za Pandiho zády otevřely dveře. Řadový vojín okamžitě postoupil o dva kroky kupředu, ukročil vpravo a provedl vlevo v bok. Maxim sebou také trhl, ale hned si uvědomil, že on nikomu v cestě nestojí, takže jeho se to netýká, a tak jen ještě víc vytřeštil oči. Přece jen bylo v téhle hře pro dospělé něco, nakažlivého — navzdory jejímu primitivismu a — s ohledem na zbědovanost celého obydleného ostrova —i zřejmé nepatřičnosti.
»Pozor!« štěkl Pandi.

Tam rytmistr přikázal řádnému vojínovi Pandimu a kandidátu Simovi, aby šli s ním, zatímco Gaj ostatní někam odvedl. Vstoupili do menší místnosti s pečlivě zataženými okny, prouzené dýmem z narkotických tyčinek. U zadní zdi Maxim zahlédl obrovský prázdný stůl, kolem nějž stály třínohé židle; na zdi visel starý ztmavlý obraz, znázorňující jakousi historickou bitvu: koně, štětinaté drátěné košile, obnažené zubaté meče a celý les vidlovitých pík. Deset kroků od stolu po pravé straně spatřil perforované kovové sedadlo. Stálo na jediné noze, přišroubované silnými šrouby k podlaze.
»Všichni na svá místa!« zavelel rytmistr, došel ke stolu a posadil se.