Zřejmě měl hrozně naspěch.

Alespoň okamžitě provedl něco, že se motor vmžiku sametově rozbzučel, potom spustil nějaké hnusně kvílící zařízení a — nakolik to Maxim mohl posoudit — bez jakýchkoli ohledů na elementární pravidla bezpečnosti silničního provozu uháněl po dálnici nejvyšší možnou rychlostí, hlava nehlava předjížděli kolonu a na poslední chvíli uhýbali automobilům, které se řítily v protisměru.
Předehnali celou kolonu, potom předjeli široký rudý kočár s osamělým, na kost promočeným řidičem a div nevjeli do příkopu, protáhli se kolem dřevěného dvoukoláku na obrovských kolech velikosti dospělého muže, který táhlo bezocasé prehistorické zvíře; pak vytí jejich vozu zahnalo mimo silnici skupinu chodců v celtových pláštích; vřítili se pod klenbu zmoklých košatých stromů, vysazených v rovných řadách po obou stranách silnice — Fank neustále zvyšoval rychlost, proudící vzduch ječel na hranách karosérie, kočáry vyděšené sirénou se tiskly ke krajnici a uvolňovaly cestu. Maximovi se zdálo, že auto není na takovou rychlost stavěné, připadalo mu příliš nestabilní a jízda mu byla trochu nepříjemná.