Jako obvykle

to tu příjemně vonělo ozónem, mihotaly kontrolní monitory, plešatý utrápený asistent s nezapamatovatelným jménem a přezdívkou Lustr se tvářil, že seřizuje aparaturu, a se zájmem sledoval kravál. V laboratoři se totiž právě odehrával kravál.
V Hrochově křesle za Hrochovým stolem seděl neznámý člověk s hranatým oloupaným obličejem a rudýma zateklýma očima. Hroch se před ním rozkročil v lehkém předklonu a s rukama v bok. Řval. Krk měl šedavý, lysina plápolala nachem podvečerních červánků a z úst do všech stran odstřikovaly sliny.
Maxim se vynasnažil zbytečně na sebe neupoutat pozornost, tichounce se proplížil na své pracovní místo a tlumeně pozdravil asistenta. Lustr, bytost nervózní a věčně vyjukaná, nadskočil hrůzou a zakopl o tlustý kabel. Maxim ho v poslední chvílí stačil zachytit za ramena, nešťastný Lustr ochabl a zvrátil oči v sloup. Krve by se v něm nedořezal. Byl to zvláštní člověk, Maxima se panicky bál. Odněkud se neslyšně vynořila Ryba s otevřenou lahvičkou a okamžitě ji Lustrovi přiložila k nosu. Lustr škytl a ožil. Dřív než znovu stačil uniknout do nebytí, Maxim ho opřel o plechovou skříň a chvatně ho opustil.